Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding property rights and fair trial in civil land dispute.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by R. J. against civil court rulings in a property dispute. The applicant argued that lower courts violated his property rights and fair trial guarantees by declaring a land purchase contract invalid due to vague municipal intent and price deviations. The court found no constitutional violation because the applicant had full procedural rights, including the opportunity to appeal, and the lower courts provided adequate reasoning for their decisions.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant fails to demonstrate a violation of constitutionally guaranteed fundamental rights or freedoms, or when the lower courts' reasoning does not constitute an unconstitutional excess of power.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti R. J., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Čs. legií 1719/5, proti rozsudkům Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 4. 2011 č. j. 8 C 63/2011-150 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2012 č. j. 8 Co 535/2012-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů v jeho civilní věci pro porušení vlastnického práva zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), majetkového práva požívajícího ochrany dle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny a článkem 6 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 26. 4. 2011 č. j. 8 C 63/2011-150 určil, že obec Hladké Životice (žalobkyně) je vlastníkem ve výroku specifikovaného pozemku, a stěžovatele (žalovaného) zavázal zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky žalobkyně. Vysvětlil, že kupní smlouva ohledně sporného pozemku uzavřená mezi žalobkyní jako prodávající a právní předchůdkyní stěžovatele jako kupující je neplatná, neboť zveřejněný záměr obce o prodeji pozemku nebyl určitý pro nedostatečné vymezení sporného pozemku, odchylka od obvyklé kupní ceny nebyla řádně zdůvodněna, k nabídce prodeje došlo v době, kdy žalobkyně nebyla jejich vlastníkem, a obsah kupní smlouvy odporoval obsahu usnesení zastupitelstva obce, jestliže byl převeden pozemek o jiné výměře a nebylo zřízeno věcné předkupní právo. Soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce rozporu s dobrými mravy, porušení principu rovnosti a dobré víry, protože žaloby o určení byly podány pouze proti těm občanům, kteří se s obcí nedohodli na smírném řešení neplatnosti kupních smluv, právní předchůdkyně stěžovatele nebyla postižena stavbou dálnice a zákaz dovolání se neplatnosti právního úkon tím, kdo ji způsobil, platí pouze tehdy, šlo-li by o neplatnost relativní.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2012 č. j. 8 Co 535/2012-192 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jelikož se ztotožnil s jeho skutkovými závěry, jakož i právním posouzením věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká přepjatý formalismus v právním hodnocení platnosti uzavřené kupní smlouvy; záměr obce "koexistoval" s "jakýmsi geometrickým plánem", na základě kterého byly původní parcely rozděleny na dílčí parcely nabízené jednotlivým zájemcům, odchylka od kupní ceny byla odůvodněna konkludentně schválením prodeje pozemků zastupitelstvem a zákon podle jeho názoru nezakazuje činit dílčí kroky k prodeji před nabytím vlastnictví obce. Jeho předchůdkyně byla v dobré víře, že dotčené pozemky nabyla, a setrvává v přesvědčení, že žalobkyně vedla řízení jen proti těm, kdo byli spojeni s bývalým starostou obce. Ve věci nákladů řízení stěžovatel namítá, že nezavdal příčinu ke vzniku sporu, a dává Ústavnímu soudu na zváženou, zda by závěry nálezu
sp. zn. II. ÚS 2396/09
týkající se právního zastoupení statutárních měst a městských částí bylo možno vztáhnout na obce, mnohdy srovnatelné s městkou částí územně, množstvím obyvatel i organizační strukturou jejich orgánů.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; důvody neplatnosti uzavřené kupní smlouvy vysvětlil obšírně a srozumitelně zejména soud prvního stupně, a na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí se odkazuje.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Nosné důvody nálezu
sp. zn. II. ÚS 2396/09
ze dne 13. 8. 2012, dle kterých lze u statutárních měst a jejich městských částí presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů, nejsou aplikovatelné ve stěžovatelově věci už s ohledem na okolnost, že obec Hladké Životice čítá 959 obyvatel (srov. oficiální webové stránky obce) a nenachází se tudíž ve srovnatelné pozici.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu