Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because all legal remedies were not exhausted.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti společnosti ZVU a. s., sídlem v Hradci Králové, Pražská třída 322/4, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3249/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu, vydaný v její pracovněprávní věci.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 20 Co 472/2009 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že otázku, která má být v dalším řízení posuzována, řešit již nelze, a dovozuje, že tím dovolací soud porušil její právo na spravedlivý proces.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V dané věci k takovému závěru nedospěl.

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Nepřípustná je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu tohoto ustanovení není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud.

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.

Za nemeritorní rozhodnutí, která jsou přesto (srov. kupříkladu nález Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 441/04

) způsobilá bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatele (tím, že vystihují "samostatnou uzavřenou část řízení", ačkoli řízení ve věci samé dosud neskončilo), nelze však považovat dovolací rozhodnutí ve věci samé, neboť se jím jen věc vrací k dalšímu řízení před soudem nižšího stupně. Okolnost, že tento soud je vázán právním názorem dovolacího soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci.

Lze poznamenat, že skutečnost, že řízení bude před obecnými soudy pokračovat, odlišuje projednávanou věc např. od věcí vedených pod

sp. zn. II. ÚS 2371/11

(ze které vzešel derogační nález ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 21/11

) a

sp. zn. II. ÚS 1456/11

, v nichž Ústavní soud mj. konstatoval: "Kasační rozhodnutí se mohou výjimečně stát předmětem přezkumu, samozřejmě za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces."

Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není ústavní stížnost přípustná (srov. v obdobné situaci též usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 1829/08

,

sp. zn. III. ÚS 1493/08

a

sp. zn. III. ÚS 2956/08

,

sp. zn. III. ÚS 254/10

a další).

Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností (v budoucnu) napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), pakliže jí bude vskutku nepříznivé (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2008 ve věci

sp. zn. III. ÚS 1493/08

).

Jen pro úplnost se poznamenává, že o situaci, kdy vyčerpat "všechny procesní prostředky" netřeba (§ 75 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu), v dané věci nejde očividně.

Ústavní soud z těchto důvodů podle citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2012

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj