Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to omitted witness testimony in tax fraud case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a taxpayer convicted of attempted tax evasion. The complainant argued that lower courts failed to properly address her request to hear a key witness, violating her right to defense. The court ruled that general courts are not subordinate to the Constitutional Court and must independently evaluate evidence without re-examining factual assessments unless extreme excesses occur.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw of the Constitutional Court of the Czech Republic, § 43 para. 2 lit. a): The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint if it is obviously unfounded, affirming that general courts retain independent authority to evaluate evidence and apply law without constitutional review unless fundamental violations are evident.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti I. E., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 535/50, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 698/2012 ze dne 25. července 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu příloh - napadeného usnesení a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 72/2011 ze dne 13. 1. 2012, byla stěžovatelka rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 29/2011 ze dne 27. 7. 2011 uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, 3 trestního zákona, jehož se dopustila jednáním ve výroku rozsudku popsaným, za což jí byl ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu shora označeným uložen trest odnětí svobody podle § 240 odst. 3 trestního zákona za použití § 58 odst. 5 trestního zákona v trvání 4 let ve věznici s dohledem a podle § 73 odst. 1 trestního zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 8 let. Dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, podané z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, bylo dovolacím soudem v záhlaví označeným usnesením dovolacího soudu s podrobným zdůvodněním jeho závěrů podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
V ústavní stížnosti směřující proti uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka opakovaně tvrdí, že obecné soudy se řádným způsobem nevypořádaly s jejím návrhem na výslech svědka Z., v důsledku čehož bylo podle ní kráceno její právo na obhajobu. Podle ní není možno neprovést klíčový důkaz s odůvodněním, že by bylo obtížné zajistit účast svědka u jednání, neprovedení jeho výslechu považuje za vadu v podobě opomenutého důkazu. S důrazem na zásadu in dubio pro reo a princip presumpce neviny tvrdí, že důkazy byly hodnoceny výlučně v její neprospěch, oponuje dále závěru o jejím přímém úmyslu požadovat úhradu nadměrného odpočtu daně ve výši 66 500 000,- Kč s důrazem na to, že důvěřovala informacím jmenovaných osob. Soudy se také podle ní odpovídajícím způsobem nevypořádaly s argumentací o jejím podnikatelském záměru a v této souvislosti odkazuje na závěry odborného vyjádření F. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhla zrušení napadeného usnesení.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudů v její trestní věci, s provedeným dokazováním, které považuje za nedostatečné, s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž vesměs jde o námitky uplatňované již v předcházejícím řízení, zejména také v dovolání. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
). Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není také povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
Soudy I. a II. stupně se danou věcí zabývaly a na základě svých zjištění, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatelky. Také soud dovolací, který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodoval o dovolání stěžovatelky, své odmítavé rozhodnutí obšírně zdůvodnil a učinil tak logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, přičemž podrobně reagoval i na námitky, jež stěžovatelka opakuje v ústavní stížnosti. Vyjádřil se tak obsáhle k provedenému dokazování včetně hodnocení výpovědi F., tak i ke stěžovatelkou tvrzené vadě opomenutého důkazu v podobě nevyhovění návrhu na výslech svědka Z., přičemž v poměru k této námitce dovolací soud připomněl judikaturu Ústavního soudu tzv. opomenutých důkazů se týkající, z níž citoval a v návaznosti na ni pak učinil podrobně rozvedený závěr o nadbytečnosti provádění tohoto důkazu. Na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí lze zcela odkázat. Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla její stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu