Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 4240/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.4240.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil law application and property rights violation.

Numero d'incarto I.ÚS 4240/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by a plaintiff against a regional court's confirmation of a first-instance judgment. The plaintiff argued that the courts incorrectly applied civil law provisions on unjust enrichment while ignoring her property rights and good faith possession of a property she purchased in 1990. The court ruled that it cannot review the interpretation of ordinary civil law unless there are extreme excesses, which were not found here.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints regarding the application of ordinary civil law are inadmissible unless they involve extreme excesses exceeding the constitutional prohibition of arbitrariness.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint ordinary civil law unjust enrichment property rights good faith possession extreme excesses arbitrariness

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1, jakož i porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu.
§ 130 občanského zákoníku
Soudy obou stupňů posuzovaly nárok stěžovatelky podle ustanovení § 130 občanského zákoníku.
§ 451 občanského zákoníku

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
III. ÚS 126/04
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 5. října 2004 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 9. 12. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1705/2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 2. 2003 sp. zn. 9 Co 390/2002 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze 3. 3. 2000 sp. zn. 18 C 283/99 ve spojení s doplňujícím rozsudkem z 29. 1. 2002 sp. zn. 18 C 283/99 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, kterou se po vedlejších účastnících domáhal vydání nemovitostí.
III. ÚS 303/04
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 10. března 2005 ve věci ústavní stížnosti MUDr. A. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 18. 12. 2003 sp. zn. 9 To 666/2003, jímž byla pro opožděnost zamítnuta stížnost proti ústavní stížností rovněž napadenému usnesení Městského soudu v Brně z 23. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 103/2003, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 201/2002.
II. ÚS 539/02
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského - ze dne 28. června 2005 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1. Prof. JUDr. A. K., DrSc., 2. J. K., 3. M. K., 4. J. K., 5. JUDr. J. M. a 6. Ing. F. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2002 č. j. 38 Ca 240/2001-25 a proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 5. dubna 2001 č. j. PÚ 1255/92/1, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelé nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí.
IV. ÚS 221/04
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného - ze dne 13. října 2005 ve věci ústavní stížnosti MUDr. K. V. proti výrokům č. II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004 č. j. 16 Co 56,57/2004-225, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit státu náklady řízení.
III. ÚS 84/94
důsledně na již zmíněné ústavní aspekty dodržení principů řádného
28 Cdo 1876/2009
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 19.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti Z. L., zastoupené Dr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. 12 Co 133/2012 ze dne 26. června 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, jakož i porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí a rozhodnutí soudu I. stupně - Okresního soudu v Přerově sp. zn. 10 C 215/2010 ze dne 22. 11. 2011, byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen jako věcně správný rozsudek soudu I. stupně, jímž byla po provedení obsáhlého dokazování s podrobným zdůvodněním zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti žalovaným zaplatit jí společně a nerozdílně částku 489 759,- Kč s příslušenstvím, kterážto částka měla podle tvrzení stěžovatelky představovat náklady vynaložené na nemovitost žalovaných, stěžovatelkou dříve užívanou. Soudy obou stupňů posuzovaly nárok stěžovatelky podle ustanovení § 130 občanského zákoníku. Vycházejíce ze zjištění, že stěžovatelka (která nemovitost koupila v roce 1990) i její právní předchůdci si museli být vědomi zpochybnění dispozičního práva státu k předmětným nemovitostem s ohledem na dopisy žalovaných zaslaných stěžovatelce i jejím právním předchůdcům v roce 1990 a 1991, učinily závěr o tom, že stěžovatelka nebyla po dobu držby nemovitostí v dobré víře, tedy nemohla být jejím oprávněným držitelem, a proto jí nárok na náhradu vynaložených nákladů podle § 130 odst. 3 občanského zákoníku nemohl vzniknout.

Proti označenému rozsudku odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka po popisu skutkových okolností případu a vývoje dané věci včetně obsahu ve věci vydaných rozhodnutí, v podstatě obdobně jak činila v odvolání, namítá, že soudy při nezměněném skutkovém základu posuzovaly věc podle ustanovení § 130 a násl. občanského zákoníku a v podstatě pominuly ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud svým rozsudek soudu I. stupně potvrzujícím rozhodnutím podle stěžovatelky neposkytl ochranu vlastnického práva jedné ze stran. Poukazuje na to, že odvolací soud tak rozhodl přesto, že v odvolacím řízení argumentovala rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1876/2009, vydaným podle ní ve srovnatelné věci. Je tak přesvědčena, že na straně soudu došlo k nesprávné aplikaci jednoduchého práva, což mělo za následek porušení jejích základních práv a toto porušení je také v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, když soud garantuje obohacení jednoho subjektu na úkor subjektu druhého, ač obohacený subjekt k takovému zvětšení majetku neměl právo. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhla zrušení napadeného rozsudku.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další). Takový stav v projednávané věci zjištěn nebyl.

Již soud I. stupně se dané věci náležitě věnoval a rovněž tak odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, jejž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže přehodnocovat, ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl své úvahy vztahující se k posouzení nároku žalobkyně, přitom se v podstatě shodl s právním hodnocením soudu I. stupně, jak shora uvedeno. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že tak, jak byl skutek tvrzen a prokázán, jde o naplnění hypotézy § 130 odst. 3 občanského zákoníku s tím, že při specialitě ve vztahu k obecné úpravě bezdůvodného obohacení a principu, že speciální má před obecným vždy přednost, nemůže právní názor stěžovatelky prezentovaný v odvolacím řízení obstát. V odůvodnění svého rozhodnutí dal také najevo přesvědčení o tom, že výklad a závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1876/2009, jehož se stěžovatelka dovolávala, nelze na danou věc aplikovat, neboť v uvedeném řízení byla řešena odlišná skutková situace. Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky obsahujícím v podstatě obdobné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, tak své rozhodnutí, jak shora naznačeno, dostatečně zdůvodnil, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem a na odůvodnění jeho rozhodnutí možno odkázat.

Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozhodnutí nevykazuje prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil, a proto nemohlo dojít ani k zásahu do práva vlastnického či k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu