Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2215/11 ECLI:CZ:US:2012:2.US.2215.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair process in disability pension proceedings. The court rejects claims of insufficient evidence and procedural flaws. The decision upholds administrative court rulings on evidence evaluation. The court clarifies that a fair process does not guarantee a specific outcome. The complaint is deemed clearly unfounded based on existing case law. The court emphasizes the limits of constitutional review in administrative matters.

Numero d'incarto II.ÚS 2215/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a claimant against administrative court rulings regarding her disability pension application. The claimant argued that the evidence presented by the Social Security Administration was insufficient and that expert opinions were flawed due to the absence of a neurologist on the commission. The court determined that the administrative courts properly evaluated the evidence and that the claimant's requests for additional expert testimony were unnecessary given the existing documentation. Consequently, the court ruled that the right to a fair process does not guarantee a specific decision outcome and that the lower courts acted within legal bounds.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court must dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded if the lower courts have properly evaluated the evidence and the complaint does not meet the strict criteria for a violation of the right to a fair process.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal fair process rights disability pension proceedings expert opinion evaluation administrative court review evidence sufficiency procedural fairness standards

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., zastoupené Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem, se sídlem v Plzni, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2010, č. j. 16 Cad 281/2008-98, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2011, č. j. 6 Ads 3/2011-140, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Krajský soud v Plzni označeným rozsudkem nevyhověl žalobě proti rozhodnutí, kterým České správa sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ) zamítla žádost stěžovatelky o částečný invalidní důchod s odůvodněním, že dle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň - město poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti jen o 30%. Nejvyšší správní soud - rovněž rozsudkem označeným v záhlaví - kasační stížnost směřující proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatelka s postupem ČSSZ i obou správních soudů nesouhlasí. Výtky směřuje výhradně proti dokazování; to považuje za nedostatečné, konkrétní důkazy v odůvodnění chybí, odůvodnění je proto nesrozumitelné, nepřezkoumatelné a je důsledkem libovůle. Poukazuje v této souvislosti na některá rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se obecně vyslovil k otázce věrohodnosti důkazů. Rozhodnutí stojí na skutečnostech, které se podle ní nikdy nestaly, ovšem když chtěla toto své tvrzení prokázat, byly její důkazní návrhy zamítnuty; konkrétně míní výslechy znalců B. (obor neurologie) a H. (obor psychiatrie). Přitom závěry těchto znaleckých posudků jsou v rozporu se závěrem ČSSZ o poklesu vymezených schopností stěžovatelky o pouhých 30%. Nesouhlasí dále s Nejvyšším správním soudem v tom, že za stěžejní důkaz byl správně vzat posudek posudkové komise. Byly v tomto směru opomenuty zásadní námitky stěžovatelky, totiž že v komisi nebyl neurolog a že komise neprovedla žádné vyšetření, ačkoliv v materiálu provedení orientačního vyšetření konstatovala. Vše, z čeho závěr posudkové komise v případě stěžovatelky vycházel, je tak smyšlené, ovšem stěžovatelka nedostala šanci to vysvětlit.

Ústavní soud vedle obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí prostudoval spisový materiál postoupený krajským soudem a dávkový spis vyžádaný u ČSSZ; dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jako obvykle musí, a to i s ohledem na charakter stížních námitek, zdůraznit, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a to ani na úseku správních soudnictví. Není soudem skutkovým; zjišťování skutkového stavu neprovádí. Rozsah dokazování ani hodnocení obsahu provedených důkazů nepřezkoumává. Spisová dokumentace dokládá, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování stran zdravotního stavu stěžovatelky. Krajský soud v tomto směru postupoval mimořádně pečlivě; závěry posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení nechal přezkoumat posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí - pracoviště Plzeň. Posudek komise (snížení schopnosti soustavné výdělečně činnosti vyhodnotila shodně s lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení) nechal krajský soud na základě námitek stěžovatelky vznesených při ústním jednání opakovaně doplnit. Ani v jednom případě však nemělo doplňující stanovisko komise vliv na posudkový závěr. Vzhledem k dalším stěžovatelkou tvrzeným pochybnostem stran stanovení hlavní příčiny invalidity zadal krajský soud vypracování srovnávacího posudku o zdravotním stavu stěžovatelky. Ten zpracovala posudková komise MPSV - detašované pracoviště Praha. Dle jejího závěru poklesla kvalifikovaná schopnost stěžovatelky dokonce pouze o 15%. Krajský soud posudky komisí porovnal s tím, že i když se v procentuálním hodnocení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti neshodují, podstatné je, že podle žádného z nich nepoklesla pod 33%. Dále soud podrobně popsal, proč vyhodnotil příčinu invalidity stanovenou posudkovou komisí v Plzni a posudkovým lékařem okresní správy jako přesněji stanovenou, a proč ji vzal za základ stanovení skutkového stavu. Takto provedené dokazování rozhodně nelze mít za nedostatečné, neúplné či nesrozumitelné.

K námitce stěžovatelky, že jí nebyla dána možnost prokazovat svá tvrzení, je nutno konstatovat, že posudek (či zde posudky) komise Ministerstva práce a sociálních věcí je, jak v napadeném rozsudku vyložil Nejvyšší správní soud, pro posouzení dochované pracovní schopnosti, poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku, zásadně důkazem stěžejním. Pozornost krajského soudu se tedy logicky upírala především k těmto posudkovým závěrům a návrhy stěžovatelky na provádění znaleckých posudků a výslechy znalců a dalších lékařů považoval za nadbytečné. Z hlediska namítaného porušení základních práv je podstatné, že se v odůvodnění svého rozhodnutí soud s důkazními návrhy vypořádal, přičemž není jeho povinností jim vyhovovat, byl-li skutkový stav z ostatních pramenů zřejmý. Navíc stěžovatelkou zdůrazňované zprávy dvou konkrétně jmenovaných znalců, jejichž obsah měl být v rozporu s posudkovými závěry, komise naopak v jednom případě použila jako podkladový materiál a ve druhém se s nimi po odborné stránce vypořádala.

Konečně výhrada, že se Nejvyšší správní soud opomněl vypořádat s námitkou proti personálnímu složení komise (dle stěžovatelky nebyl přítomen neurolog) a námitkou absence řádného vyšetření u komise, neodpovídá obsahu listinných podkladů. V prvém případě vyplývá opak z obsahu spisu krajského soudu, v němž jsou posudky i jejich doplnění včetně údajů o složení komise obsaženy; krom podkladů o neurologických vyšetření tvořících součást podkladové dokumentace byl neurolog rovněž členem komise. Druhou námitkou se zabývaly, byť oproti obecné formulaci v ústavní stížnosti v poněkud konkrétnější rovině, ve svých rozsudcích oba správní soudy. Každopádně otázka, zda bylo či nebylo před komisí provedeno orientační vyšetření stěžovatelky, má s ohledem na bohatý podkladový materiál, z něhož mohly komise čerpat, marginální význam.

Pokud stěžovatelka na podporu svých argumentů odkazovala na některá rozhodnutí Ústavního soudu, nejde o odkazy přiléhavé; nález

sp. zn. III. ÚS 148/97

řešil otázku možnosti uvalení vazby na obviněného v případě rozporů v jeho výpovědích, nález

sp. zn. III. ÚS 617/2000

se zabýval otázkou opomenutých důkazů v trestním řízení a v usnesení

sp. zn. III. ÚS 376/03

formuloval Ústavní soud obecně podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud po porovnání uváděných rozhodnutí s reáliemi přezkoumávaného případu nezjistil žádný důvod, pro který by mohla posloužit jako prejudikatura, a ani stěžovatelka to nijak blíže nevysvětlila.

Zbývá uzavřít, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy dospěly k závěrům, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí zákona, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu