Constitutional Court dismisses appeal as moot because lower court proceedings were already legally concluded.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a trade union against decisions from the City Court and Supreme Court of the Czech Republic. The union argued that its right to a fair trial was violated due to a lack of standing to appeal, claiming the lower courts acted arbitrarily. The Court dismissed the complaint as clearly unfounded because the underlying civil proceedings had already legally concluded with a final decision, rendering the constitutional review practically meaningless.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as clearly unfounded when the underlying proceedings have already legally concluded, rendering the complaint devoid of practical significance.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky O.PO.RA, odborová organizace, se sídlem Bouzov 8, zastoupené Mgr. Milošem Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze, na Poříčí 1071/17, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2010, čj. 21 Co 356/2010-85, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, čj. 30 Cdo 3969/2011-133, ze účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení o náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup usnesením ze dne 7. 6. 2010, čj. 26 C 225/2008-79, vyslovil, že v řízení bude na straně žalobce nadále pokračováno s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 8. 2010, čj. 21 Co 356/2010-85, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že v řízení nadále nebude pokračováno na straně žalobkyně s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že předmětem řízení je nárok ryze osobní povahy, spjatý s osobou poškozené a zanikající s jejím zánikem. Po zániku původní žalobkyně nelze v řízení dále pokračovat, a proto nebyly ani splněny podmínky pro rozhodnutí o procesním nástupnictví.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 1. 2012, čj. 30 Cdo 3969/2011-133, odmítl. Nejvyšší soud považoval dovolání stěžovatelky za zjevně bezpředmětné, neboť ještě před jeho podáním byla věc pravomocně skončena (soud I. stupně totiž usnesením ze dne 17. 8. 2010 zastavil řízení; toto rozhodnutí nabylo právní moci 4. 9. 2010). Z tohoto důvodu dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Namítá, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud nerespektoval změny judikatury, včetně jeho vlastní; rozhodnutí o procesním nástupnictví bylo svévolné, neboť k podání odvolání chyběla aktivní legitimace.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Stěžovatelčina ústavní stížnost míří proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2010, jímž tento soud jakožto soud odvolací změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že v řízení bude na straně žalobce nadále pokračováno s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti tomuto usnesení. Shodně s Nejvyšším soudem považuje Ústavní soud za stěžejní, že řízení v této věci bylo již skončeno, a sice usnesením soudu I. stupně ze dne 17. 8. 2010; toto usnesení nabylo právní moci dne 4. 9. 2010. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka nebrojila ani v civilním řízení, ani jej nenapadá ústavní stížností. Za této situace ústavní stížnost postrádá jakýkoliv praktický význam, neboť ani případný úspěch v řízení o ústavní stížnosti by nic nezměnil na tom, že řízení již bylo skončeno. V ostatním Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. listopadu 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu