Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3997/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.3997.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding insufficient detail in indictment decision under Criminal Procedure Act.

Numero d'incarto III.ÚS 3997/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the prosecutor's decision to initiate criminal proceedings. The applicant argued that the indictment lacked specific legal provisions and detailed factual descriptions, violating his right to defense and the principle of legality. The court held that the requirements for an indictment decision under the Criminal Procedure Act are met if the core elements of the crime are described, as full proof is not required at this stage.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 160 odst. 1 tr. řádu; § 256 odst. 1 tr. zákoníku; The decision to initiate criminal proceedings requires only a higher degree of probability regarding the commission of the crime, not a detailed description of facts or subjective elements, and does not reach the level of constitutional review regarding the completeness of the factual description.

Parole chiave

Generato dall'IA
indictment decision requirements criminal procedure act principle of legality right to defense constitutional complaint dismissal probable cause standard subjective elements omission

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 160 odst. 1 tr. řádu
OKFK-268-599/TČ-2011-251101 podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a při veřejné dražbě podle § 256 odst.
§ 256 odst. 1 tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 tr. zákoníku
Právní názor státního zástupce, že v rozhodných souvislostech postačuje nedbalostní zavinění, neodpovídá úpravě § 24 odst. 1 tr. zákoníku, neboť účast v organizované skupině tuto formu zavinění vylučuje.
§ 175 odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu
§ 134 odst. 2, § 160 odst. 1 tr. řádu
čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny nebo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
sp. zn. III. ÚS 539/98
sp. zn. II. ÚS 258/02

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 9. 2012 č. j. KZV 60/2012-1260, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež směřuje proti usnesení označenému v záhlaví, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti stěžovatel uznává, že "důvodnost sděleného obvinění je předmětem celého dalšího trestního řízení", současně však dovozuje, že "chaotičnost obvinění" ztěžuje provádění "logicky souvisejících" důkazů a "možnost vlastní obhajoby", čímž "negativně poznamenává ... celkový budoucí výsledek".

Namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu k trestnému činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje právní větu, čímž je mu odňata možnost "rozpoznat svoji pozici z hlediska toho, jaké jednání je mu konkrétně kladeno za vinu"; není zřejmé, pro jaké jednání "je vlastně stíhán" a "v čem může spočívat jeho obhajoba".

Policejnímu orgánu vytýká, že uvažoval o dvou zvlášť přitěžujících okolnostech, a sice členství v organizované skupině podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a výši údajného prospěchu podle § 256 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Výroková část rozhodnutí pak zcela opomenula specifikaci subjektivní stránky trestného činu. Právní názor státního zástupce, že v rozhodných souvislostech postačuje nedbalostní zavinění, neodpovídá úpravě § 24 odst. 1 tr. zákoníku, neboť účast v organizované skupině tuto formu zavinění vylučuje. Tím podle stěžovatele došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege.

V dalším okruhu námitek stěžovatel zpochybňuje usnesení krajského státního zastupitelství a policejního orgánu stran absence odůvodnění konkrétními důkazy. Za "zcela zásadní" stěžovatel považuje, že v usnesení o zahájení trestního stíhání není uvedeno "žádné konkrétní hodnocení důkazů", přičemž "toto je nahrazeno paušálním odkazem". Inkriminovaný skutkový děj není v obvinění popsán, a tedy nemůže být v průběhu trestního řízení jakkoli "upřesněn"; podle stěžovatele není patrné, co "se zde vlastně má přesně dokazovat" a státní zástupce proto "nebude schopen plnit" svá oprávnění podle § 175 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu. V ústavní stížností napadeném usnesení, resp. v procesně předcházejícím usnesení policejního orgánu nedošlo k vymezení jeho "přesné pozice" ve vztahu k "jeho údajným spolupachatelům", "specifickému popisu jeho jednání" ani k objasnění, "o prospěchu koho (a v jaké výši) se zde vlastně hovoří".

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, odbor závažné hospodářské trestné činnosti ze dne 31. 7. 2012 č. j. OKFK-268-599/TČ-2011-251101 podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a při veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zločin podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Ústavní stížností napadeným usnesením státního zástupce byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) stěžovatelova stížnost zamítnuta.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení § 134 odst. 2, § 158 a § 160 odst. 1 a tr. řádu, a dopustily se tak pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy

sp. zn. I. ÚS 46/96

a

sp. zn. IV. ÚS 582/99

), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 316/99

,

I. ÚS 486/01

,

IV. ÚS 213/03

,

IV. ÚS 262/03

a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 674/05

).

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 511/02

); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat szásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov.

sp. zn. III. ÚS 539/98

).

Z usnesení policejního orgánu se především podává vymezení pachatelství stěžovatele ve vztahu ke zločinu podplácení podle § 332 odst. 1 věta prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a spolupachatelství stěžovatele podle § 23 tr. zákoníku ve vztahu ke zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) a c) tr. zákoníku, resp. které objekty trestných činů, kým a za jakých okolností měly být označenými jednáními zasaženy, přičemž s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle § 160 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis skutků, jak jej stěžovatel požaduje. Formulaci zachycujícími skutky v jejich základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě, nelze mít tedy za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek (resp. skutky) způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak zhusta uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§ 176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží, a to se týká i stěžovatelem namítaných pochybností o "pravdivosti" v něm obsažených "údajů".

Námitkami vyjádřenými v ústavní stížnosti se zabýval již státní zástupce krajského státního zastupitelství a v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou k právě řečenému konformní; není důvod nesdílet úsudek, že namítané nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v § 160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují rovněž. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že samo usnesení státního zástupce postrádá z hlediska ústavněprávního potřebné odůvodnění (§ 134 odst. 2, § 160 odst. 1 tr. řádu); státní zástupce se vyjádřil ku stěžovatelem předestřeným námitkám v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu (srov. např.

sp. zn. II. ÚS 258/02

).

Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu