Constitutional Court dismisses appeal against commercial court contract penalty ruling due to lack of constitutional violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a company challenging a Supreme Court judgment regarding a contract penalty. The lower courts found that the plaintiff validly rescinded the contract and awarded damages based on the Commercial Code, which the complainant argued was misinterpreted. The Court ruled that general courts have exclusive authority to interpret commercial law and that the complainant's arguments did not meet the high threshold for constitutional review.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court; § 301 of the Commercial Code; The Constitutional Court does not review the legality of general court decisions on statutory interpretation unless there is a clear contradiction with factual findings or extreme injustice.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 27. listopadu 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky CHLUP, s. r. o., se sídlem Kolbenova 305/40, Praha 9, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 330/2012-136 ze dne 26. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 23 Cdo 330/2012-136 ze dne 26. 6. 2012.
Ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 22 Cm 163/2008, který si Ústavní soud vyžádal za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že obchodní společnost Schwarzmüller, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), podala u městského soudu dne 10. 6. 2008 proti stěžovatelce žalobu o zaplacení částky 1.065.680,- Kč, resp. po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 2. 10. 2008 částky 1.046.680,- Kč. Vedlejší účastnice opírala svou žalobu o tvrzení, že si u ní stěžovatelka objednala osm kusů třínápravových návěsů Schwarzmüller s ocelovou segmentovou korbou, každý v ceně 971.400,- Kč, což bylo stvrzeno písemným potvrzením objednávky č. 2007598 ze dne 27. 9. 2007, jejíž součástí byly i Všeobecné obchodní podmínky vedlejší účastnice.
Vedlejší účastnice se zavázala dodat jednotlivé návěsy postupně, a to od druhé poloviny února do dubna 2008. Jelikož stěžovatelka žádný z návěsů nepřevzala ani nezaplatila, vedlejší účastnice dle čl. 8 odst. 2 Všeobecných obchodních podmínek od smlouvy odstoupila a uplatnila nárok na smluvní pokutu ve výši 1.046.680,- Kč, představující 15 % z celkové dohodnuté ceny s odečtením zaplacené zálohy ve výši 119.000,- Kč. Městský soud rozsudkem č. j. 22 Cm 163/2008-50 ze dne 27. 5. 2010 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 785.010,- Kč (výrok I.), co do částky 261.670,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a zavázal stěžovatelku uhradit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 116.097,- Kč (výrok III.).
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 2 Cmo 250/2010-110 ze dne 15. 9. 2011 výrok I. rozsudku okresního soudu potvrdil a výrok II. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 261.670,- Kč. Současně uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 116.097,20 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 82.740,40 Kč a opravil záhlaví rozsudku městského soudu tak, že se vypouští slovo "s příslušenstvím".
Stěžovatelka následně podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej rozsudkem č. j. 23 Cdo 330/2012-136 ze dne 26. 6. 2012, v části směřující proti měnícímu výroku rozsudku vrchního soudu, zamítl a ve zbývajícím rozsahu jej odmítl z důvodu nenaplnění podmínek přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm.
c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a uložil stěžovatelce uhradit náklady dovolacího řízení ve výši 21.096,- Kč.
Posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dovolacímu soudu vytýkala, že nesprávně určil okamžik vzniku kupní smlouvy; stěžovatelka byla v dobré víře, že kupní smlouva vznikla již dne 6. 9. 2007 akceptací nabídky a podpisem obchodních podmínek, v nichž byla výše smluvní pokuty stanovena na 10 % kupní ceny.
Pokud měla smlouva vzniknout až dne 27. 9. 2007, pak šlo o úkon učiněný v omylu, neboť stěžovatelka byla přesvědčena, že smlouva již byla uzavřena a předpokládala, že součástí smlouvy jsou tytéž Všeobecné obchodní podmínky, které již předtím podepsala. Je pravděpodobné, že o tomto omylu musela vedlejší účastnice vědět, resp. že jej sama vyvolala, když zaměnila původně odsouhlasené obchodní podmínky za nové, v nichž byla smluvní pokuta navýšena na 15 %. Stěžovatelka z těchto důvodů namítala neplatnost kupní smlouvy, nicméně dovolací soud se její argumentací nezabýval a zkoumal pouze otázku, které obchodní podmínky se staly součástí smlouvy.
Závěr Nejvyššího soudu, že jediné obchodní podmínky odsouhlasené oběma stranami byly ty, které obsahovaly smluvní pokutu ve výši 15 %, se nacházel v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť obě strany vyjádřily souhlas již s Všeobecnými obchodními podmínkami předloženými dne 6. 9. 2007 se smluvní pokutou ve výši 10 %. Kromě toho stěžovatelka v řízení před obecnými soudy namítala, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká a odporuje dobrým mravům. Nejvyšší soud vyhodnotil tuto námitku jako nedůvodnou, aniž by však svůj závěr blíže odůvodnil.
Stěžovatelka dále již před soudem prvního stupně tvrdila, že od smlouvy s vedlejší účastnicí odstoupila, což prokazovala výpovědí svědka P. H. Městský soud opět nijak nezdůvodnil, proč tomuto svědkovi neuvěřil a proč se přiklonil k výpovědím zaměstnanců vedlejší účastnice; jeho rozhodnutí je proto v tomto směru nepřezkoumatelné. Konečně stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že vzhledem k okolnostem, kdy stěžovatelka jednala v přesvědčení, že právní vztah byl jejím odstoupením od smlouvy skončen, měly obecné soudy využít svého moderačního práva dle § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na zmíněná pochybení Nejvyššího soudu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
II. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů stran platnosti kupní smlouvy a povinnosti hradit smluvní pokutu ve výši požadované vedlejší účastnicí. Stěžovatelka rovněž zpochybnila správnost skutkových zjištění učiněných obecnými soudy, pokud šlo o otázku odstoupení od smlouvy.
K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se argumentací stěžovatelky řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k uložení povinnosti uhradit smluvní pokutu ve výši požadované vedlejší účastnicí logicky a srozumitelně zdůvodnily. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko opakovala námitky uplatněné v předchozím průběhu řízení, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vypořádaly.
Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu