Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 3857/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.3857.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses insurance fund liability claim as ordinary court interpretation lacks constitutional excess.

Numero d'incarto I.ÚS 3857/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the Constitutional Office of Insurers' complaint against a lower court ruling that ordered them to pay vehicle damage compensation. The complainant argued that the law should not impose liability for accidents occurring off-road, claiming a violation of fair trial and property rights. The Court found no constitutional excess, noting that ordinary courts correctly interpreted the insurance statute based on the vehicle's operation on public roads and ownership registration.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court will not review ordinary court interpretations of simple law unless they constitute extreme excesses violating the prohibition of arbitrariness.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint insurance liability prohibition of arbitrariness ordinary court jurisdiction vehicle damage compensation fair trial rights property rights violation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů
Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako neopodstatněná odmítnuta.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
III. ÚS 126/04
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 5. října 2004 ve věci ústavní stížnosti J. D. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 9. 12. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1705/2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 2. 2003 sp. zn. 9 Co 390/2002 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze 3. 3. 2000 sp. zn. 18 C 283/99 ve spojení s doplňujícím rozsudkem z 29. 1. 2002 sp. zn. 18 C 283/99 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, kterou se po vedlejších účastnících domáhal vydání nemovitostí.
III. ÚS 303/04
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 10. března 2005 ve věci ústavní stížnosti MUDr. A. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 18. 12. 2003 sp. zn. 9 To 666/2003, jímž byla pro opožděnost zamítnuta stížnost proti ústavní stížností rovněž napadenému usnesení Městského soudu v Brně z 23. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 103/2003, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 201/2002.
II. ÚS 539/02
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského - ze dne 28. června 2005 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1. Prof. JUDr. A. K., DrSc., 2. J. K., 3. M. K., 4. J. K., 5. JUDr. J. M. a 6. Ing. F. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2002 č. j. 38 Ca 240/2001-25 a proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 5. dubna 2001 č. j. PÚ 1255/92/1, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelé nejsou vlastníky požadovaných nemovitostí.
IV. ÚS 221/04
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného - ze dne 13. října 2005 ve věci ústavní stížnosti MUDr. K. V. proti výrokům č. II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004 č. j. 16 Co 56,57/2004-225, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit státu náklady řízení.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 20. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti České kanceláře pojistitelů se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 70 Co 253/2012 ze dne 19. července 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnického, zaručovaných čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozsudku, byl tímto rozhodnutím v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku potvrzen rozsudek soudu I. stupně, jímž bylo zčásti vyhověno žalobě a stěžovatelce stanovena podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. povinnost zaplatit žalobci z garančního fondu částku 40 149,- Kč, představující škodu na vozidle žalobce, zaparkovaném na odstavné ploše pro vozidla v obci Vejprty, způsobenou vozidlem BMW, které nebylo pojištěno. Odvolací soud vycházel ze soudem I. stupně správně zjištěného skutkového stavu a ztotožnil se - s podrobným zdůvodněním - i s jeho závěry právními. Nepřisvědčil tak námitce stěžovatele o tom, že by nárok žalobce byl promlčen a stejně tak nepřisvědčil ani jeho výkladu aplikovaného zákona č. 168/1999 Sb., zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen "zákon).

Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka, obdobně jako v předcházejícím řízení, s důrazem na zjištěný fakt, že škoda byla způsobena na vozidle žalobce umístěném na pozemku, který nelze ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb. kategorizovat jako pozemní komunikaci, oponuje závěrům obecných soudů, které podle ní svévolně a v rozporu s dobrými mravy konstituovaly stěžovatelce povinnost nad rámec právní úpravy, přitom v podstatě argumentuje tím, že ustanovení aplikovaného § 24 odst. 2 písm. b) zákona je třeba vykládat v souvislosti s jeho ustanovením § 1 odst. 2 zákona a dovozuje, že v případě škodné události nastalé na jiném místě, než vymezeném ustanovením § 1 odst. 2 zákona, nevzniká poškozenému nárok na plnění z garančního fondu dle § 24 odst. 2 písm. b) zákona. Z těchto v ústavní stížnosti dále podrobně rozvedených důvodů navrhla proto zrušení napadeného rozsudku.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ustáleně judikuje, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další). Takový stav v projednávané věci zjištěn nebyl.

Obecné soudy se dané věci náležitě věnovaly. Na základě zjištěného skutkového stavu, který Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, z něhož však považuje za potřebné zdůraznit, že "škodící" nepojištěné vozidlo BMW jelo (bylo provozováno) na pozemní komunikaci, což vyplynulo z policejního spisu, na místo nehody nebyl jiný možný přístup - ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly argumenty a úvahy vedoucí je k závěru o tom, že povinnost stěžovatelky nahradit z garančního fondu žalobci škodu na jeho vozidle ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 písm. b) zákona je dána, byť ke škodě došlo na vozidle umístěném mimo pozemní komunikace. Odvolací soud tak učinil i s odkazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 168/1999 Sb., přičemž mimo jiné poukázal na to, že povinnost k pojištění vozu popř. placení příspěvku do garančního fondu ČKP není přímo závislá na provozování vozidla na pozemních komunikacích, nýbrž souvisí s vlastnictvím a trvající registrací. Výklad použitých ustanovení zákona obsažený v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za ústavně nekonformní, zároveň však připomíná svoji roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) s tím, že k interpretaci jednouchého práva jsou povolány především soudy obecné a k jejímu sjednocování pak soud Nejvyšší, na který se stěžovatelka s dovoláním neobrátila. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky zjištěn nebyl a nemohlo tak dojít ani k porušení jejích vlastnických práv.

Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako neopodstatněná odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 20. listopadu 2012

Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu