Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of court protection due to ignorance of prior judgment. Court rejects claim as unfounded given detailed reasoning in lower court decisions.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint regarding a criminal conviction for obstructing official proceedings. The applicant argued he was unaware of a prior judgment imposing a driving ban, claiming his father handled official matters while he lived abroad. The Court found the lower courts' detailed reasoning sufficient to refute the claim of ignorance and lack of procedural protection.
Regesto Legislator
Generato dall'IAArticle 40 paragraph 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms; Article 83 of the Constitution: The Constitutional Court rejects constitutional complaints where the applicant's claim of violated fundamental rights is unfounded due to the lower courts' adequate reasoning and the applicant's failure to prove lack of knowledge of the judgment's legal force.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele V. A., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, AK se sídlem Ulrichovo nám. 737, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2011 č. j. 5 T 89/2011-63, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2011 č. j. 10 To 447/2011-81 a Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 č. j. 3 Tdo 259/2012-100 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci pro porušení jeho práva na soudní ochranu dle článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 5 T 89/2011 zjistil Ústavní soud, že tento soud rozsudkem ze dne 7. 9. 2011 č. j. 5 T 89/2011-63 uznal stěžovatele vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 22. 4. 2011 řídil osobní motorové vozidlo, přestože si byl vědom, že mu byl rozsudkem téhož soudu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že o uloženém trestu nevěděl, neboť ačkoli usnesení odvolacího soudu zamítající odvolání proti rozsudku, jímž byl stěžovateli uložen zmiňovaný trest zákazu činnosti a peněžitý trest, převzal v důsledku shody jmen stěžovatelův otec, stěžovatelova vědomost o právní moci tohoto rozsudku vznikla před spácháním projednávaného trestného činu, a to nejpozději dne 25. 3. 2011, kdy otec stěžovatele uhradil první splátku peněžitého trestu za stěžovatele, přičemž stěžovatel i jeho otec v hlavním líčení potvrdili, že o úhradě peněžitého trestu spolu mluvili; stěžovatel tudíž musel vědět o právní moci předmětného rozsudku. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 11. 2011 č. j. 10 To 447/2011-81 zamítl stěžovatelovo odvolání. Dodal, že stěžovatel byl s otcem v blízkém a častém osobním kontaktu, záležitosti trestního řízení řešili společně, stěžovatel byl přítomen vyhlášení odsuzujícího rozsudku a účelový nezájem o výsledek řízení a právní moc rozsudku jej nemůže zbavit odpovědnosti za vlastní jednání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 3. 2012 č. j. 3 Tdo 259/2012-100 stěžovatelovo dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Doplnil, že lze stěží předpokládat, že dovolání ze dne 11. 4. 2011 podal advokát bez vědomí svého klienta.
Stěžovatel namítá, že o usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku a které převzal jeho otec, nebyl svým otcem informován. Dodal, že často pobývá u své matky v Německu, a proto otec, s kterým žije ve společné domácnosti v České republice, vyřizuje podstatnou část jeho "úředních" záležitostí, přičemž "zcela výlučně" vyřizoval všechny potřebné úkony v obou trestních věcech, tedy sjednal obhajobu stěžovatele, požádal obhájce o podání odvolání i dovolání, vyřizoval i úhradu peněžitého trestu.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 45/94
ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]. Že sama "věcná správnost" není kritériem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z článku 36 a násl. Listiny, jakož i z článku 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením § 125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil při posuzování viny a trestu. Odůvodnění musí být přesvědčivé a předmět řízení musí být vyčerpán v tom smyslu, že je třeba pečlivě zvážit všechny skutečnosti mající vztah k projednávané věci, pročež je nutné, aby obecné soudy v rámci odůvodnění rozhodnutí nejen osvětlily, na základě čeho dospěly vysloveným závěrům, ale aby tyto závěry rovněž obhájily i tím, že se vypořádají se všemi relevantními námitkami uplatněnými stranami řízení.
Stěžovatelova námitka stran nevědomosti o právní moci rozsudku, kterým mu byl uložen trest zákazu činnosti, představuje pouhou opakovanou polemiku s rozhodnutími obecných soudů. Ve světle skutečnosti, že obecné soudy svá rozhodnutí stran této otázky podrobně a přesvědčivě odůvodnily, se stěžovatelem uplatněná námitka jeví jako velmi chatrná a nepřesvědčivá, pročež Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, nemaje důvodu cokoliv jim z pohledu ústavněprávního vytýkat, odkazuje.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu