Constitutional Court dismisses appeal claiming execution cost allocation violated fair trial rights and property principles.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a district court order requiring him to pay execution costs. The applicant argued that despite significant cost reductions, the court failed to adequately reflect voluntary performance principles established in Constitutional Court jurisprudence. The court determined the complaint was clearly unfounded because the lower court correctly applied existing case law regarding voluntary payments made after an execution order but before enforcement. Consequently, the applicant could not prove a violation of his constitutionally guaranteed rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms; The Constitutional Court holds that the right to a fair trial guarantees the opportunity to have one's case heard by an independent court, not a guarantee of a specific outcome, and the lower court's application of established case law regarding execution costs was lawful.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele D. G., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem advokátní kanceláře PONCZA | ŠRÁMEK, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 97 EXE 12784/2010-109 ze dne 29. 8. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 30. 10. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, jímž mu byla jako povinnému uložena povinnost nahradit náklady exekuce, neboť má zato, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené v čl. 4, v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Těžiště ústavní stížnosti pak spočívá v tom, že byť exekuční soud značně snížil náklady exekuce, jež musel stěžovatel hradit, přesto podle stěžovatele soud nedostatečně reflektoval principy stanovené zejména v judikatuře Ústavního soudu vztahující se k problematice nákladů exekuce [srovnej zejména nález pléna Ústavního soudu z 1. 3. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 8/06
(N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a nález Ústavního soudu z 22. 7. 2010 sp. zn. III ÚS 2492/09 (N 147/58 SbNU 245)].
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i ústavní stížností napadené rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelově argumentaci pak Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že obsahem práva na spravedlivý proces je garance možnosti domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (srov. článek 36 odst. 1 Listiny). To znamená oprávnění předložit zákonnému soudci svou věc k posouzení a požívat všech práv vyplývajících z postavení účastníka řízení, především práva skutkově a právně argumentovat. Tomu pak odpovídá povinnost obecného soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Neplyne však odtud garance "správného rozhodnutí", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Rozhodováním o úhradě nákladů exekuce v případě dobrovolného plnění povinným a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně. Rozlišuje mezi situací, kdy povinný plnil zcela dobrovolně předtím, než se o nařízení exekuce dozvěděl, a případem, kdy plnění vymáhané povinnosti vykazuje jisté znaky dobrovolnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. V prvém případě, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 2930/09
z 21. 1. 2010, Sb. n. u., sv. 56, str. 125). Ve druhém případě aplikuje zásady odměňování exekutorů vyjádřené v již zmíněném nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 8/06
, dle kterých je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud v tomto směru dovodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, jak to předpokládá § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 233/09
z 11. 6. 2009, Sb. n. u., sv. 53, str. 753).
Exekuční soud, jak plyne nejen ze samotné ústavní stížnosti, ale i z napadeného rozhodnutí, postupoval přesně v intencích shora citované judikatury Ústavního soudu; naopak vůči stěžovateli byl ještě poněkud benevolentnější, neboť "ocenil" ve výše naznačeném smyslu i ta plnění stěžovatele nespadající přesně do lhůty stanovené exekutorem k dobrovolnému plnění.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu