Constitutional Court dismisses appeal on jurisdictional transfer, citing lack of surprise and unexhausted remedies.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the municipality's constitutional complaint regarding the Supreme Court's decision to transfer a case to a district court. The appellant argued that the transfer violated fair trial principles and misjudged jurisdiction, but the Court found the appellant had previously expressed a different view on jurisdiction to the Regional Court. Consequently, the Court held that the appellant could not claim surprise and had not exhausted all available legal remedies.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all legal remedies or if the decision is not surprising given prior submissions.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti Obce Radonice se sídlem Obecního úřadu Na Skále 185, 250 73 Radonice, zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncp 119/2012 ze dne 19. června 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označené usnesení vrchního soudu a domáhá se zrušení jeho výroku pod bodem II.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh - napadeného rozhodnutí, jemu předcházející výzvy Krajského soudu v Praze a vyjádření stěžovatelky k této výzvě, byla proti stěžovatelce jako žalované u Krajského soudu v Praze podána obchodní společností CGM Czech a. s. se sídlem v Říčanech žaloba na zaplacení částky 10 801 362,- Kč s přísl., a to z titulu smlouvy o dílo mezi účastníky uzavřené. Jmenovaný soud vyzval stěžovatelku (poté, co podala odpor proti jím vydanému platebnímu rozkazu), stejně jako žalobce, aby soudu sdělili svá stanoviska k jeho závěru o tom, že v předmětné věci není soudem věcně příslušným a k předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí podle § 104a o. s. ř., přičemž soud v této výzvě uvedl důvody, které jej k závěru o jeho věcné nepříslušnosti vedly - v podstatě poukázal na to, že na straně žalované jde o obec (samosprávná územní jednotka) a nejde tedy o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Stěžovatelka k výzvě soudu podala své vyjádření, v němž dala najevo nesouhlas s uvedeným názorem krajského soudu na věcnou příslušnost s tím, že podle ní je příslušnost krajského soudu dána, neboť jde o obchodní závazkový vztah (relativní obchod) a v aktuální publikované judikatuře nenachází právní názor, který by korespondoval uvedenému posouzení. Vrchní soud v Praze následně napadeným rozhodnutím, jež nebylo odůvodněno, pod bodem I. rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o. s. ř. a pod bodem II. pak rozhodl tak, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu Praha-západ.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí
sp. zn. II. ÚS 1063/12
,
II. ÚS 3898/11
,
IV. ÚS 1834/10
), z níž cituje, v podstatě jednak namítá, že vrchní soud rozhodnutím o postoupení věci k dalšímu řízení okresnímu soudu Praha-západ nesprávně posoudil místní příslušnost a rozhodl překvapivě, jednak že rezignoval na zásadu spravedlivého procesu, neboť své rozhodnutí ponechal bez odůvodnění, což zakládá protiústavnost napadeného usnesení o určení věcné příslušnosti. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhla proto zrušení shora označeného rozhodnutí v napadeném výroku.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nezjistil, a to i při vědomí názorů, jež jsou obsaženy v judikatuře, jíž se dovolává. S přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka dala ve svém soudu zaslaném vyjádření najevo od krajského soudu odlišný názor na věcnou příslušnost, lze přisvědčit tomu, že vrchní soud měl své rozhodnutí odůvodnit. Přes uvedené však v daném případě Ústavní soud nezasáhl a napadené rozhodnutí nezrušil s ohledem na to, že argumenty svědčící pro závěr o věcné příslušnosti okresního soudu, které zjevně svým rozhodnutím vrchní soud potvrdil a z nichž vycházel, byly v dané věci podrobně rozvedeny již krajským soudem a napadené rozhodnutí tak nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé. Tyto argumenty lze akceptovat, neboť v podstatě odpovídají soudní judikatuře vztahující se k aplikaci ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., vycházející z názoru, že spory "z dalších obchodně závazkových vztahů" náleží do věcné příslušnosti krajských soudů pouze za předpokladu, že jde současně o "spory mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti" (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 765/08
,
III. ÚS 847/11
a v nich uvedené odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu). Pokud pak stěžovatelka vytýká napadenému usnesení vadu v podobě nesprávného posouzení místní příslušnosti, pak třeba poukázat na samotný obsah ústavní stížnosti a obsah další přílohy - návrhu stěžovatelky na vydání opravného usnesení, z něhož plyne, že stěžovatelka sama označení soudu, jemuž má být věc postoupena - Okresního soud Praha-západ, na místo správného označení Praha-východ, považuje za písařskou chybu. Za stavu, kdy, jak dále ve stížnosti uvádí, nebylo o jejím návrhu na vydání opravného usnesení zatím rozhodnuto, je třeba učinit závěr, že dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), a proto v této části nutno považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Z uvedených důvodů byla stížnost odmítnuta zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e), zčásti pak podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu