Constitutional Court dismisses appeal for delay without prior request for time limit setting under Code of Courts.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint regarding procedural delays in a lower court proceeding. The petitioner claimed the Regional Court failed to resolve his appeal within the statutory timeframe but failed to utilize the specific remedy of requesting a time limit for the procedural act. The Court ruled that exhausting all standard procedural remedies, including the request under the Code of Courts, is a mandatory prerequisite for filing a constitutional complaint. Consequently, the appeal was dismissed as inadmissible because the petitioner did not exhaust these required means of legal protection.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 174a zákona o soudech a soudcích; § 31a zákona o odpovědnosti za škodu; The Constitutional Court must reject a constitutional complaint for delay if the applicant has not first utilized the specific remedy of requesting a time limit for the procedural act.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., proti postupu (průtahům) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dne 4. 10. 2012 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jejž Ústavní soud posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Návrh stěžovatel zjevně sepsal sám, bez povinného zastoupení advokátem. Ze stěžovatelova návrhu, aniž by k němu přiložil jakékoliv další dokumenty, vyplývá, že prostřednictvím svého obhájce požádal o propuštění z vazby. Soud návrh stěžovatele - podle jeho tvrzení -usnesením zamítl; proti tomuto usnesení podal stěžovatel ústně a následně i písemně stížnost ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci. Protože stížnost nebyla podle stěžovatele v zákonné lhůtě vyřízena, obrátil se s právě projednávanou ústavní stížností na Ústavní soud.
II. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat její formální náležitosti a podmínky přípustnosti.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V uvedeném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 117/2000
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79). Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy).
V návaznosti na výše uvedené jsou proto možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy - i v případě stěžovateli tvrzených průtahů - omezeny na situace, kdy náprava nebyla zjednána jinými, standardními procesními prostředky. Jde zde zejména o instrument zakotvený v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jehož prostřednictvím lze navrhnout určení lhůty k provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy.
V mezidobí pak byl prostředek nápravy dle § 174a zákona o soudech a soudcích doplněn právní úpravou obsaženou v novele zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ta účastníkovi řízení umožňuje v případě průtahů v řízení požadovat od státu zaplacení vedle skutečně vzniklé škody i odškodnění za nemateriální újmu za porušení povinnosti vydat rozhodnutí nebo učinit úkon v přiměřené lhůtě (viz ustanovení § 31a zákona č. 160/2006 Sb.).
Podstatné je, že stěžovatel v ústavní stížnosti - rekapitulující průběh řízení - netvrdí (ani to nedokládá), že by před jejím podáním učinil návrh ve smyslu ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích. Jeho ústavní stížnost pak není způsobilá k meritornímu projednání, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Stejně rozhodl Ústavní soud v dále uvedených obdobných věcech (usnesení ze dne 27. 9. 2011,
sp. zn. II. ÚS 2471/11
, usnesení ze dne 5. 5. 2010,
sp. zn. II. ÚS 1207/10
, usnesení ze dne 19. 7. 2010,
sp. zn. II. ÚS 2040/10
, usnesení ze dne 27. 1. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2240/10
, usnesení ze dne 21. 8. 2009,
sp. zn. II. ÚS 1916/09
, a další).
III. Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout, aniž považoval za nutné stěžovatele vyzývat k odstranění ostatních vad jeho podání; vzhledem k odůvodnění výše uvedeným by to bylo zcela formalistické.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
soudce zpravodaj