Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 3385/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.3385.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against civil court rulings on small claims and rejects legislative amendment request.

Numero d'incarto II.ÚS 3385/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the plaintiff's constitutional complaint against district court judgments regarding small claims and dismissed her request to amend the Civil Procedure Code. The plaintiff argued that the courts inconsistently classified cases and failed to apply the principle of legal certainty, while also claiming the current law forces citizens to file frivolous lawsuits. The court held that the lower courts acted within their authority and that constitutional review is only available for excessive judicial errors, not mere disagreements with legal interpretations.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 202 odst. 2 o.s.ř.; čl. 36 odst. 1 Listiny: Constitutional complaints against small claims judgments are inadmissible unless the lower court's decision constitutes an excessive judicial error manifestly contradicting factual findings.

Parole chiave

Generato dall'IA
small claims procedure constitutional complaint admissibility legal certainty principle judicial independence legislative amendment request

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Art. 90 Ústavy
§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., o občanském soudním řádu
čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy
Ústavní soud dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
čl. 15 odst. 1 Ústavy
Tato zákonodárná činnost přísluší výhradně parlamentu (čl. 15 odst. 1 Ústavy).
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. L., zastoupené Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou se sídlem Pařížská 9, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2012 sp. zn. 8 C 35/2011-104; ze dne 12 .6. 2012 sp. zn. 11 C 137/2011-68; ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. 18 C 161/2011-134; ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. 18 C 170/2011-133; ze dne 2. 7. 2012 sp. zn. 28 C 136/2011-74; ze dne 2. 7. 2012 sp. zn. 28 C 114/2011-69; ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 42 C 31/2011-116; ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 57 C 254/2010-92; ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 51 C 305/2010-61 a návrhu na změnu ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a rovněž navrhuje změnu ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř.

V ústavní stížnosti uvádí stěžovatelka výhrady k právním závěrům vyjádřeným v jednotlivých rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 4, kterými bylo rozhodováno o sporech, týkajících se plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, proti nimž tudíž není dle ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. přípustné odvolání. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nalézací soud při rozhodování opustil princip právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí, když v některých řízeních považuje žalobu za žalobu na náhradu škody, v jiném na vydání bezdůvodného obohacení a jiném jako uplatnění nároku vedlejšího účastníka buď ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2006 a v jiném podle Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2009, kterou senáty přitom různě interpretují. I v otázce přiznání náhrady nákladů řízení senáty Obvodního soudu pro Prahu 4 nerozhodovaly konzistentně. Dle stěžovatelky se nalézací soud v rozhodnutí odchýlil od platné právní úpravy a nerespektoval bohatou judikaturu, aniž by to řádně zdůvodnil; porušil zákonem uloženou povinnost zkoumat aktivní legitimaci žalobce; bez řádného zdůvodnění odmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy; nevyhověl návrhu na spojení věcí a nevypořádal se s otázkou litispendence.

Stěžovatelka dále předkládá návrh na změnu ustanovení § 202 odst. 2. o.s.ř. Platná právní úprava nepřipouští odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10 000 Kč. Právní úprava vede k účelovému podávání žalob, kde je žalována částka nižší než 10 000 Kč, ale je přiznávána náhrada za právní zastoupení advokátem převyšující několikanásobně žalovanou částku. Pro změnu zákona svědčí i současná ekonomická situace občanů České republiky. Stěžovatelka proto navrhuje, aby ustanovení § 202 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., bylo změněno takto: "Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání."

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Ústavní soud předesílá, že obdobnými návrhy stěžovatelky se srovnatelnou problematikou se již zabýval ve svých předchozích rozhodnutích (např.

sp. zn. II. ÚS 1809/11

a

sp. zn. II. ÚS 3357/10

,

sp. zn. IV. ÚS 725/12

), přičemž od závěrů zde vyslovených nemá důvod se odchylovat a ve stručnosti uvádí:

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že řízení skončila před soudem prvního stupně rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. bagatelní věc ve smyslu § 202 odst. 2 o.s.ř. Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci soudem odvolacím, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění přísně kladených podmínek (viz např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

sp. zn. IV. ÚS 185/98

,

sp. zn. III. ÚS 200/05

,

sp. zn. IV. ÚS 8/01

,

sp. zn. II. ÚS 436/01

,

IV. ÚS 502/05

, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud obecné soudy věc řádně projednaly, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena. Ústavněprávní ochrana vůči eventuálnímu zásahu do práv stěžovatele ze strany soudu prvního stupně v takových případech totiž vyžaduje, aby se jednalo o exces mimořádné intenzity, kdy je zcela evidentní, že závěr obecného soudu je v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývá.

Posuzováno z výše uvedených hledisek, nemůže návrh stěžovatelky obstát, neboť z jejích námitek nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva. V tomto ohledu obvodní soud, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a své právní závěry řádně odůvodnil, tj. uvedl jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.

K projednání návrhu stěžovatelky na změnu ustanovení § § 202 odst. 2 o.s.ř. není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu nepřísluší právo nahrazovat zrušená ustanovení jinými. Tato zákonodárná činnost přísluší výhradně parlamentu (čl. 15 odst. 1 Ústavy). Požadavek na změnu uvedeného právního předpisu je tedy požadavkem, který Ústavnímu soudu nepřísluší.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, napadená rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2012

Stanislav Balík

předseda senátu