Constitutional Court dismisses appeal claiming arbitrary evidence evaluation and violation of presumption of innocence in criminal trial.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a criminal defendant against lower court rulings. The applicant alleged violations of fundamental rights, including the presumption of innocence and arbitrary evidence assessment, regarding his conviction for murder and drug trafficking. The court found no logical flaws in the evidence evaluation or procedural errors warranting intervention, noting the applicant failed to concretize his objections in the appeal.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní zákon; Ústavní soud koriguje pouze extrémní excesy a neshledává důvod k zásahu, pokud nejsou zjevné logické vady v hodnocení důkazů nebo porušení presumpce neviny.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, se sídlem v Rumburku, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 25/2012 ze dne 5. dubna 2012, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec č. j. 56T 4/2011-1300 ze dne 8. prosince 2011, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 2) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 12. října 2012 a k poštovní přepravě dne 13. října 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 a 3 písm.
i) trestního zákoníku, přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm.
b) trestního zákoníku, přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, a zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 a 4 trestního zákoníku. Rozsudkem odvolacího soudu byl částečně zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o vině a zcela ve výroku o trestu a nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1 a 2 písm.
c) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 a 2 písm. c). Za to a za přečiny nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm.
b) trestního zákoníku a nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku, mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou a trest propadnutí určitých věcí. Trestných činů se měl dopustit jednak tím, že opakovaně fyzicky napadl L. L. a poté jí hrozil nožem, že jí uřízne prst, aby později téhož dne po rozepři jejím směrem sedmkrát vystřelil z krátké střelné zbraně, po určité době jí strčil hlaveň pistole do pusy a poté ji škrtil nejprve rukama a nakonec za pomoci smyčky lana kolem krku, přehozeného přes trubky u stropu, čehož zanechal poté, co poškozená ztratila vědomí.
Dále měl L. L. po dobu cca tří měsíců po rozchodu opakovaně kontaktovat telefonicky či v místě jejího bydliště nebo bydliště jejího přítele, přičemž tím v ní z důvodu výše uvedeného jednání vzbudil strach. Dále ve svém domě bez povolení přechovával tři střelné zbraně, torzo střelné zbraně, doplněk střelné zbraně a munici. Rovněž u sebe doma vyrobil za účelem prodeje dalším osobám pervitin. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, z čl. 8 odst. 2 věty první, z čl. 36 odst. 1, z čl. 39 a z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Porušení svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatel především v tom, že obecné soudy neprovedly jím navrhované a předložené důkazy, aniž by svůj postup náležitě či vůbec nějak odůvodnily. Hodnocení provedených důkazů obecnými soudy je podle stěžovatele logicky vadné a v mnoha směrech i přímo odporuje obecně známým elementárním poznatkům technických oborů. Obecné soudy podle stěžovatele nerespektovaly zásadu presumpce neviny a napadená rozhodnutí vycházejí ze svévolné aplikace trestního práva hmotného i procesního. Konečně, že napadenými rozhodnutími byl pravomocně odsouzen pro trestné činy, aniž by naplnění všech znaků skutkové podstaty těchto trestných činů bylo vůbec předmětem dokazování a aniž by obecné soudy přesvědčivě vysvětlily své závěry o naplnění každého znaku té které skutkové podstaty.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (
sp. zn. I. ÚS 68/93
, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (
sp. zn. II. ÚS 294/95
, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (
sp. zn. III. ÚS 671/02
, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (
sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Pokud jde o zamítnuté důkazní návrhy stěžovatele, tak ty stěžovatel (ač řádně odborně zastoupen) v ústavní stížnosti (stejně jako všechny námitky) nijak nekonkretizuje. Z napadených rozhodnutí však vyplývá, že se jedná o návrh na výslech svědků B. a P. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že jejich výslech měl být zaměřen na to, že věci na výrobu omamných látek u sebe stěžovatel doma nikdy neměl a byly mu podsunuty. Soud prvního stupně k tomu konstatoval, že ani dvě přítelkyně stěžovatele předmětné věci (zajištěné při domovní prohlídce) u stěžovatele doma nikdy neviděly a je proto zřejmé, že je nemusel či nemohl vidět ani nikdo jiný. Odvolací soud pak k námitce neprovedení těchto důkazních návrhů poukázal na to, že sám stěžovatel na těchto důkazních návrzích v závěrečné fázi řízení netrval, a proto o nich soud prvního stupně ani nemusel rozhodovat. Zcela nad to pak odvolací soud poukázal na to, že z podání vysvětlení obou těchto osob vyplynulo, že ač byli přáteli stěžovatele, tak o jemu vytýkaných skutcích nic nevědí, a svědek P. navíc měl být v domě stěžovatele naposledy v roce 2006.
6. Dále z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že se měl stěžovatel domáhat revize posudku soudně lékařského, přičemž v odvolacím řízení předložil revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a expertízy zpracované Technickou univerzitou v Liberci, Fakulty strojní, Katedry mechaniky, pružnosti a pevnosti. S oběma posudky se odvolací soud seznámil před zahájením veřejného zasedání a poté je odmítl provést jako důkaz s tím, že důvěryhodnost doposud provedených důkazů nemůže být těmito posudky nikterak zpochybněna. Z toho plyne, že v dané věci evidentně neexistuje důkaz, který by byl stěžovatelem navržen a obecnými soudy pominut.
7. Pokud jde o hodnocení důkazů, jak stěžovatel obecně namítá, Ústavní soud neshledává zcela zjevně logické vady, jež by vyžadovaly zásah Ústavního soudu. Podobně Ústavní soud neshledal nic, v čem by mělo spočívat rovněž zcela obecně namítané porušení presumpce neviny a svévolná aplikace trestního práva hmotného i procesního. Z rozhodnutí obecných soudů naopak vyplývá, že předmětem dokazování byly všechny skutky, které byly předmětem obžaloby a obecné soudy vysvětlily své skutkové i právní závěry. To, že se stěžovatel se závěry obecných soudů v ryze obecné rovině neztotožňuje, je sice lidsky pochopitelné, ale v žádném případě to není důvodem k zásahu Ústavního soudu.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
JUDr. Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu