Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil judgment as no constitutional violation found.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by K. K. against a regional court's decision in a civil case. The applicant argued that the appellate court's dismissal of part of his claim constituted a violation of his right to a court under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled that the Constitutional Court does not review the substantive correctness of judgments but only checks for violations of constitutional principles, finding no such error here.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court exercises its power to review the constitutionality of court decisions by examining whether fundamental rights were violated or if the proceedings were conducted in accordance with constitutional principles, not by reviewing the substantive correctness of the judgment.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Havířov - Šumbark, Opletalova 608/2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2012 sp. zn. 38 Co 265/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v jeho občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 27. 4. 2010 sp. zn. 4 C 304/2008 zastavil řízení co do 19 681 Kč a v části 35 319 Kč s příslušenstvím vyhověl stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal proti žalované společnosti IMBEX s. r. o. vydání bezdůvodného obohacení. K odvolání obou účastníků řízení změnil Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu tak, že žalobu v části týkající se částky 35 319 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že i kdyby došlo k rozmnožení majetku žalovaného, nestalo se tak na úkor stěžovatele, přičemž rozhodným právním vztahem byl podle odvolacího soudu vztah mezi stěžovatelem a subjektem, který mu poskytl peněžní půjčku, z níž daný spor vyvstal.
S tím stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí, a nadále je názoru, že žalovaná společnost mu žalovanou částku zadržuje bez právního důvodu; ta, ač ji nemá ve své dispozici, je vedena jako jeho dluh u třetího subjektu. Žaloba proto není "předčasná", přičemž kdyby měl čekat, až celý dluh svému věřiteli zaplatí, byl by jeho nárok vůči žalovanému nejspíš promlčen. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 34/09
považuje stěžovatel napadené rozhodnutí odvolacího soudu za výsledek přepjatého formalismu při aplikaci a interpretaci práva.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo mu však upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a jeho věc byla posouzena dvěma soudními instancemi. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Splnění takových podmínek pro zásah Ústavního soudu se v dané věci přesvědčivě nepodává, byť by bylo možné uvažovat o jiném řešení (vycházejícím z obrany žalovaného, že pro stěžovatele provedl konkrétní úkony, jejichž majetková hodnota je s tím, co se po něm žádá vrátit, srovnatelná), jež by však stěžovateli rovněž prospěch nepřineslo. Ostatně je očividné, že stěžovatel oponuje odvolacímu soudu jen v rovině podústavní správnosti, již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde.
Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a tím ani důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu