Constitutional Court dismissed constitutional complaint as it cannot review lower court evidence evaluation without extreme contradiction.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by TIBEX, s. r. o., against rulings from the District and Regional Courts in České Budějovice. The plaintiff argued that the lower courts improperly favored the opposing party's version of events while ignoring her evidence regarding alleged business competition and breach of confidentiality. The court ruled that it lacks jurisdiction to re-evaluate evidence unless there is an extreme contradiction between facts and legal conclusions, which was not present in this case.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not review the evaluation of evidence by ordinary courts unless there is an extreme contradiction between factual findings and legal conclusions.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky TIBEX, s. r. o., se sídlem Průmyslová 281, Boršov nad Vltavou, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 86/2012-166 ze dne 9. 2. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 C 201/2010-133 ze dne 13. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 15. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 201/2010, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 10. 6. 2010 u okresního soudu proti J. I. (dále jen "vedlejší účastnice") žalobu o zaplacení částky 32.220,60 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala škodu, jež měla stěžovatelce vzniknout tím, že vedlejší účastnice jako její zaměstnankyně bez jejího vědomí vykonávala podnikatelskou činnost se shodným předmětem podnikání a využila informací získaných v rámci pracovního poměru k tomu, aby zmařila realizaci zakázky zadané stěžovatelce Botanickým ústavem Akademie věd České republiky, a tuto zakázku po ukončení pracovního poměru u stěžovatelky sama realizovala. Okresní soud nicméně žalobním tvrzením stěžovatelky nepřisvědčil, rozsudkem č. j. 10 C 201/2010-133 ze dne 13. 9. 2011 její žalobu zamítl a zavázal stěžovatelku uhradit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 17.133 Kč. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, krajský soud ovšem rozsudkem č. j. 22 Co 86/2012-166 ze dne 9. 2. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 8.028,- Kč.
Výše uvedené rozsudky okresního a krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatelka obecným soudům vytýkala, že při hodnocení důkazů vždy upřednostňovaly verzi vedlejší účastnice, zatímco na její argumenty a tvrzení nebyl brán zřetel a skutečnosti svědčící o důvodnosti uplatněného nároku byly bagatelizovány. Stěžovatelka následně nastínila vlastní verzi skutkového děje a na tomto základě dovozovala, že obecné soudy pochybily, jestliže její žalobě nevyhověly. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 166/95
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem pečlivě zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu