Constitutional Court dismisses claim that civil court's limitation period ruling violates Article 6 ECHR.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a woman seeking damages for excessive litigation duration and interest arrears. The lower courts ruled her claim time-barred because she learned of the loss only when the seized funds were released, applying the standard rule that limitation begins upon knowledge of the damage and liable party. The Court found no violation of Article 6 of the ECHR, stating the statutory interpretation was logical, consistent with Supreme Court precedent, and did not constitute arbitrary formalism or unfairness.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw on Liability for Damage Caused by Public Authority; Law on the Constitutional Court: The Constitutional Court holds that applying the statutory rule that the limitation period begins when the victim learns of the damage and the liable party does not violate Article 6 of the ECHR, even if the victim later discovers the exact amount, as this interpretation is logical and not arbitrary.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, AK Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 10. 2010 č. j. 11 C 18/2010-34, Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2011 č. j. 53 Co 591/2010-55 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 4554/2011-68 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její věci pro porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 11 C 18/2010 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2011 č. j. 53 Co 591/2010-55 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 10. 2010 č. j. 11 C 18/2010-34, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala jednak náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jehož výsledkem bylo vyplacení finanční částky stěžovatelce zajištěné v trestním řízení, a jednak náhrady majetkové újmy odpovídající úrokům z prodlení za období od dne 18. 12. 1996 do dne 6. 1. 2006, v němž byl příslušný státní orgán v prodlení s vydáním zajištěné částky. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že stěžovatelka se o vzniklé škodě dozvěděla nejpozději dne 6. 1. 2006, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto o vydání zajištěné částky, a ke kterémužto dni stěžovatelka vyčíslila svůj nárok, a proto je její nárok uplatněný žalobou dne 2. 3. 2010 v obou jeho složkách promlčen v důsledku uplynutí tříleté promlčení doby v případě nároku na náhradu majetkové újmy a šestiměsíční doby v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy. Dodal, že pozdější vyplacení úroků ze zadržované částky nebylo pro vyčíslení nároku významné a nebylo třeba čekat na reakci státních orgánů. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 1. 2012 č. j. 28 Cdo 4554/2011-68 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť ztotožnění okamžiku počátku běhu promlčecí doby s okamžikem pravomocného skončení řízení o vydání zajištěných peněžních prostředků koresponduje s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Stěžovatelka uvádí, že řízení o vrácení zadržené částky v souvislosti s vraždou jejího manžela trvalo více než osmnáct let, a je přesvědčena, že počátek běhu promlčecí doby lze odvíjet nejdříve ode dne 11. 6. 2008, kdy bylo vydáno usnesení o vrácení úroků ze zadržené částky, neboť teprve tohoto dne definitivně zjistila výši vrácené částky; do té doby bylo teoreticky možné vyplacení úroků z prodlení příslušným státním orgánem. Určení počátku běhu promlčecí doby dnem vrácení zadržené částky chápe stěžovatelka jako účelovou a přehnaně formalistickou snahu soudů interpretovat jednotlivé klíčové okamžiky celého řízení tak, aby "nikdo nebyl za průtahy odpovědný". Stěžovatelka má za to, že její věc dobře ilustruje nejasnost a nepředvídatelnost přístupu státních orgánů k nahrazování škody způsobené státem. Názor odvolacího soudu, dle kterého není třeba znát přesnou výši způsobené škody, pak má za následek porušení právní jistoty, poněvadž dovoluje subjektivně a účelově stanovit jako počátek běhu promlčecí doby jakýkoli vhodný den a vyhnout se odpovědnosti za škodu.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález
Pl. ÚS 85/06
, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Pochybení tohoto charakteru a intenzity Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v ustanovení § 32 zakotvuje jasné a srozumitelné pravidlo pro určení počátku běhu promlčecí doby, jímž je okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Lze připustit, že stěžovatelka mohla mít jistý pocit nepředvídatelnosti rozhodování v této otázce pramenící z toho, že uvedené pravidlo je pak aplikováno na dokazováním zjištěné okolnosti konkrétního případu, které každý případ individualizují, přičemž v závislosti na nich se teprve formuje závěr soudů o okamžiku nabytí vědomosti poškozeného o vzniku škody; to je ovšem přirozený stav a nic protiústavního v něm nelze shledat. Vztažení počátku běhu promlčení doby k datu, kdy nabylo právní moci usnesení městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o vydání zajištěné částky, nepostrádá logiku a odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, dle které "...subjektivní promlčecí doba podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy když zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž (krom určení odpovědného subjektu) lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah; nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1559/2011, usnesení ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2102/2010, dostupná na http://www.nsoud.cz/).
Pokud jde o náhradu nemateriální újmy, nelze přehlédnout, že stěžovatelčin nárok by s ohledem na ustanovení § 32 odst. 3 a § 35 zákona č. 82/1998 Sb. byl promlčen, i kdyby počátek běhu promlčecí doby byl počítán od právní moci usnesení o vydání úroků ze zadržené částky.
Pro uvedené neshledal Ústavní soud na právních závěrech vedoucích k vydání stěžovaných rozhodnutí nic, co by stěžovatelčin případ posunovalo do roviny rozhodování nezákonného, natož pak do roviny protiústavnosti. V dalším může proto Ústavní soud na rozhodovací důvody obecných soudů, jež byly vyjádřeny v naříkaných rozhodnutích, odkázat.
S ohledem na výše vyložené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu