Constitutional Court dismisses appeal against criminal conviction for alleged evidence violation and discrimination.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of robbery, who claimed procedural errors and racial discrimination. The court found the lower courts' evaluation of evidence lawful and noted that the appeal lacked sufficient grounds to overturn the conviction. Consequently, the complaint was dismissed as clearly unfounded without a hearing.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.; Ústavní soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí obecných soudů pouze v extrémním nesouladu s důkazními zjištěními nebo pokud nevyplývají z nich žádné právní závěry.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti pana S. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Zdeňkem Koschinem, Štefánikova 48, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 12 To 183/2012, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 14. 9. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojil stěžovatel s žádostí o projednání mimo pořadí, a to podle ustanovení § 71d zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Stěžovatel byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže, za což byl odsouzen k trestu odnětí v délce trvání šesti let. Ve svém návrhu stěžovatel uvádí, že se jednání kladenému mu za vinu, tj. napadení obsluhy Military baru v Kutné hoře a následného odcizení bankovky v nezjištěné hodnotě, nedopustil. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně zcela ignoroval výslech P. Č. a D. Č. Obecné soudy se náležitě též nevěnovaly argumentaci stěžovatele stran časového vymezení spáchaného trestného činu. V řízení před obecnými soudy nebyla náležitě zjištěna výše odcizené částky. Odvolací soud neprovedl stěžovatelem navržené důkazy a došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatel je romské národnosti a domnívá se, že byl v řízení před obecnými soudy diskriminován.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,
sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Namítá-li stěžovatel, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku s takovými důkazy vypořádal. Krajský soud se vypořádal jak s výpovědí svědků Č., jakož i s navrženým a neprovedeným důkazem znaleckým posudkem na zjištění množství alkoholu v krvi stěžovatele. Odvolací soud v souvislosti s dokazováním poukázal na to, že nalézací soud při hodnocení věrohodnosti výpovědi stěžovatele přihlédl též k tomu, že obsah výpovědi stěžovatele se v průběhu vyšetřování vyvíjel, a to od pozice, že si nic nepamatuje až k přesnému popisu výše uvedeného jednání. Co se týče konkretizace odcizené částky, sám odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatuje, že v této části nemohl s rozsudkem soudu prvního stupně souhlasit. Námitku diskriminace v rámci proběhlého trestního řízení pak považuje Ústavní soud za bezpředmětnou, protože stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, na jejímž základě by bylo lze dospět k závěru, že kvůli jeho romskému původu jsou některá jeho práva krácena či jakkoli opomíjena.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu