Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2065/11 ECLI:CZ:US:2012:4.US.2065.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint over bank deposit holding as it does not violate constitutional rights.

Numero d'incarto IV.ÚS 2065/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the petitioner's constitutional complaint and the associated request to revoke a specific Civil Procedure Code provision. The petitioner argued that the court's refusal to allow him to participate in a deposit holding procedure violated his rights, claiming the recipient of funds was incorrectly specified. The court ruled that the deposit process is merely a formalized method of fulfilling an obligation and does not inherently infringe upon the petitioner's constitutionally protected rights or freedoms.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court: A constitutional complaint is inadmissible if it is obviously unfounded, as the mere existence of a court deposit procedure does not constitute an unconstitutional interference with fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint court deposit holding fundamental rights Civil Procedure Code unconstitutional interference formal obligation fulfillment inadmissible complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
§ 185b of the Civil Procedure Code
§ 185d para. 2 of the Civil Procedure Code
Article 83 of the Constitution of the Czech Republic

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci stěžovatele M. B., právně zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Mojžíškem, Farní 15, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 10 Co 231/2011 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 1. 2011 sp. zn. 46 Sd 63/2010 spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 185b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 14. 7. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení v záhlaví citovaného právního předpisu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu došlo z podnětu Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvková organizace, k přijetí částky 366.610,- Kč do úschovy okresního soudu, a to ve prospěch stěžovatele. K jeho odvolání rozhodl krajský soud tak, že věc není možné věcně projednat, neboť příjemce složených peněz se stává účastníkem řízení až v okamžiku právní moci odvoláním napadeného usnesení okresního soudu a z toho důvodu věc odmítl.

Stěžovatel si proti usnesením obecných soudů podal předmětnou ústavní stížnost, v níž uvádí, že vedlejší účastník byl ve věci nesprávně specifikován. Stěžovatel se zdržuje a přebírá poštu na adrese xx a nikoliv na adrese xxx. Tato skutečnost je známa jak soudu, tak i Magistrátu města Ostravy. Stěžovatel je v řízeních vedených u Magistrátu města Ostravy a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje zastoupen advokátem Mgr. Martinem Mojžíškem. Z jemu udělené plné moci vyplývá, že advokát je zmocněn i k přijímání finančních plnění za stěžovatele - vedlejší účastník tak neměl složit peněžní částku do úschovy soudu, ale měl tak učinit buď na účet stěžovatele, nebo jeho právního zástupce. Stěžovatel se o řízení o úschově dověděl až po právní moci napadeného usnesení okresního soudu. Uvedeným postupem došlo dle náhledu stěžovatele k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel má za to, že ustanovení § 185b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a proto se v souvislosti s probíhajícím řízením domáhá jeho zrušení.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Dle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě podstatou ústavní stížnosti nemožnost stěžovatele účastnit se řízení o soudní úschově peněžních prostředků ukládaných v jeho prospěch. Tato okolnost však sama o sobě nemůže založit protiústavnost, neboť splněním dlužníkovy povinnosti do soudní úschovy nedochází k zásahu do práv stěžovatele. Důvod je pak třeba spatřovat především v ustanovení § 185d odst. 2 o. s. ř., které dává věřiteli možnost předmět plnění nepřijmout. Samotný proces soudní úschovy je tak především vztahem mezi soudem a složitelem. Teprve po právní moci usnesení o přijetí věci do soudní úschovy je oprávněnému subjektu dána možnost jednat určitým způsobem, nikoli však povinnost. Složení věci do soudní úschovy představuje pouze zformalizovaný a zobjektivizovaný způsob plnění závazku, který má umožnit dlužníku prokázat, že svůj závazek splnil.

Z ústavněprávního hlediska přitom není podstatné, zda mohl a měl složitel plnit jiným způsobem, to není ostatně ani předmětem řízení před obecnými soudy, neboť ty vycházejí s prostého prohlášení složitele o nemožnosti plnění. Ústavní soud může v předmětném případě posoudit pouze ústavnost postupu obecných soudů při přijímání peněžních prostředků do úschovy, v žádném případě však není věcí obecných soudů či dokonce soudu Ústavního, zkoumání jiných možností plnění ve prospěch oprávněného.

Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení části právního předpisu, je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že v případě, kdy byla ústavní stížnost odmítnuta z důvodů uvedených v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí procesně její osud i tento návrh.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu