Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2909/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.2909.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming administrative court violated fair trial rights by omitting notice of appeal effect.

Numero d'incarto III.ÚS 2909/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint against a Supreme Administrative Court ruling that dismissed a tax appeal. The petitioner argued that the lower court erred by not requiring the tax authority to explicitly warn about the appeal's suspensive effect, claiming this omission violated fair trial rights. The Court held that its jurisdiction is limited to constitutional review, not re-examining the substantive correctness of administrative law interpretations, and found the lower court's reasoning sufficient.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court; Law on Taxes and Duties: The Constitutional Court exercises only constitutional review and does not conduct substantive re-examination of administrative law interpretations; a decision is valid if logically reasoned and does not violate constitutional principles.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction substantive review limitation suspensive effect notice fair trial rights administrative law interpretation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law on the Constitutional Court
Law on Taxes and Duties
Constitution of the Czech Republic

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila soudce zpravodaje, Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. D., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Kostelní náměstí 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2012 č. j. 1 Afs 32/2012-30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2006 č. j. 4835/06-1500, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích, jímž finanční úřad pro opožděnost zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva.

O žalobě proti rozhodnutí žalovaného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 4. 2011 č. j. 1 Afs 32/2012-30, tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Podle soudu je povinností správce daně dle § 32 zákona o správě daní a poplatků upozornit v poučení rozhodnutí na případné vyloučení odkladného účinku; jestliže však odvolání má ze zákona odkladný účinek (resp. odkladný účinek není vyloučen), nemusí poučení takové upozornění obsahovat, a tudíž jeho "absence" nemá vliv na délku zákonné lhůty pro odvolání. Jako důvodnou soud neshledal ani námitku nedostatku odůvodnění rozhodnutí o zřízení zástavního práva.

Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. V podrobném odůvodnění k námitce ohledně povinnosti správce daně poučit o odkladném účinku odvolání soud s odkazem na § 32 odst. 2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků uvedl, že adresát rozhodnutí musí být v poučení upozorněn na odkladný účinek pouze tehdy, je-li vyloučen. Není-li odkladný účinek vyloučen, "zmínka o něm v poučení být nemusí a zásadně ani nemá místo, neboť správní orgán by zde jednal nad rámec zákonem stanovené povinnosti, byť zpravidla bez negativních důsledků pro adresáta rozhodnutí". Jako nedůvodnou (s podrobným zdůvodněním) poté shledal i námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatel (obdobně jako předtím v žalobě a kasační stížnosti) setrvává v názoru, že je-li základní náležitostí rozhodnutí poučení o opravném prostředku dle § 32 odst. 2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků, nelze z tohoto ustanovení současně dovodit, že takovou náležitostí není poučení o jeho účincích, tedy zda opravný prostředek má či nemá odkladný účinek. Je tudíž přesvědčen, že absence poučení o odkladném účinku opravného prostředku "má důsledek uvedený ve větě první § 32 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, tedy že podané odvolání do šesti měsíců ... je podáno včas".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán v tomto případě Nejvyšší správní soud.

Stěžovatel v nyní posuzované věci identifikuje svoji námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a nepřípustně ji spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek soudního řízení správního dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů žalovaného i správních soudů (zde zejména Nejvyššího správního soudu) ohledně rozsahu poskytnutého poučení v rozhodnutí správního orgánu [§ 32 odst. 2 písm. f) zákona o správě daní a poplatků], pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) jakkoliv nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Podstatné též je, že ústavní stížností napadené rozhodnutí soud srozumitelně a logicky (akceptovatelně) odůvodnil, a to je pro shora vymezený ústavněprávní přezkum postačující.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu