Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 348/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.348.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding bankruptcy proceedings fairness.

Numero d'incarto III.ÚS 348/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two individuals against lower court rulings in bankruptcy proceedings. The applicants argued that procedural complexity denied them their right to a lawful judge, citing specific past decisions and interpretations. The Court determined the complaints were obviously unfounded because the lower courts acted in accordance with civil procedure rules and provided transparent reasoning, thus failing to meet the high threshold for constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint without a hearing if it is obviously unfounded, requiring the applicant to demonstrate that the lower courts violated fundamental rights or fair trial guarantees.

Parole chiave

Generato dall'IA
obviously unfounded complaint bankruptcy proceedings fairness right to lawful judge constitutional complaint dismissal civil procedure rules

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud pro porušení čl.
čl. 38 Listiny základních práv a svobod
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud pro porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ M. F. a 2/ Z. F., zastoupených Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 č. j. 29 Cdo 2577/2010-244, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2009 č. j. 9 Cmo 92/2009-152 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009 č. j. 4 Cm 81/2005-94, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud pro porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů.

Krajský soud v Brně výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně SELIKO, a. s., v likvidaci.

K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že "zmatečností konkursního řízení" jim bylo odepřeno ústavně zaručené právo na zákonného soudce; připomínají, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 29 Odo 1081/2004 podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2004 č. j. 2 Ko 73/2004-250, jímž bylo potvrzeno usnesení ze dne 12. 3. 2004 č. j. 33 K 107/99-232, kterým Krajský soud v Ostravě řízení o návrhu konkursních věřitelů na prohlášení konkursu na majetek dlužnice SELIKO a. s. v likvidaci zastavil s vysvětlením, že konkurs byl již pravomocně prohlášen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2001 č. j. 45 K 35/2000-448 (§ 66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, § 104 odst. 1 a § 159 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud, rekapitulují dále stěžovatelé, usnesením ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 29 Odo 1081/2004 deklaroval, že soudy v předchozích fázích řízení nerespektovaly výklad podaný pod bodem X. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 177-178 (353-354), podle nějž režimu ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. (tehdy ve znění účinném do 30. 4. 2000) podléhají i nové (další) návrhy podané u jiného konkursního soudu, a popsal tomu odpovídající důsledky. Ačkoli Nejvyšší soud přisvědčil argumentaci dovolatelů, kasační důsledky z této zmatečnostní vady ve smyslu § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. nedovodil se zřetelem k "rozsáhlým dopadům" uvažovaného procesního postupu "do konkursu vedeného na majetek dlužnice u Krajského soudu v Brně, nadto za situace, kdy i zájmem dovolatelů (konkursních věřitelů) je, aby tento konkurs nadále probíhal".

Stěžovatelé se v nyní projednávané ústavní stížnosti soustřeďují k výtce, že řízení před Krajským soudem v Ostravě "by probíhalo jinak, pro ně příznivěji", přičemž svůj předpoklad uvádějí do souvislosti s výše konkretizovanou zmatečnostní vadou a jejími "konsekvencemi", jakož i "celkovou situací na Krajském soudu v Brně", resp. odpovídajícím "mediálním obrazem".

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Vyložené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Námitky stěžovatelů odvíjející se z předpokladu, že by v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě dosáhli odlišného - pro ně příznivého - výsledku, jsou pouhou spekulací, postrádající oporu ve skutkové a právní argumentaci.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti nepředestírají relevantní oponenturu závěrům obecných soudů ohledně vzniku zástavního práva podle § 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2000, vycházejícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1012/2004 a z usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2005,

sp. zn. I. ÚS 740/04

, resp. obecnými soudy podanému výkladu § 3 odst. 1 obč. zák. a § 21 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, jakož ani rozhodnutím Nejvyššího soudu uveřejněným pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Co do pochybností stěžovatelů stran důsledků metody, kterou zvolil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 29 Odo 1081/2004 (kdy v zájmu respektování zásady procesní ekonomiky a právní jistoty nepřistoupil ke kasaci rozhodnutí vydaných soudy nižších stupňů), stojí za zaznamenání, že ústavněprávní konformitu tohoto rozhodnutí potvrdil Ústavní soud usnesením

sp. zn. IV. ÚS 1176/07

ze dne 18. 11. 2010.

Toliko na okraj (a nad rozhodný rámec) je konečně vhodné zaznamenat, že jak rozhodnutí Krajského soudu v Brně tak i Krajského soudu v Ostravě shodně podléhají (za procesních podmínek daných občanským soudním řádem) přezkumu Vrchním soudem v Olomouci i Nejvyšším soudem.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu