Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1901/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.1901.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as unfounded due to lack of violation of fair trial rights.

Numero d'incarto II.ÚS 1901/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against the Supreme Court's decision dismissing her appeal. The applicant argued that lower courts ignored procedural errors and failed to address her defense rights regarding evidence and sentencing. The court ruled that the complaint was clearly unfounded because the appellate court correctly applied established precedent limiting appeals to issues of guilt and punishment, not civil damages.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are rejected as clearly unfounded when the applicant's arguments do not substantiate a violation of fundamental rights or constitutional order.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint clearly unfounded fair trial rights appeal admissibility guilt and punishment civil damages appeal procedural error

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. M., zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 266/2012-19 ze dne 21. 3. 2012, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 21. května 2012, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo odmítnuto jako nepřípustné její dovolání. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti konkrétně napadenému usnesení vytýká, že přes zjevné procesní chyby a chyby právních závěrů, ústící v extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním vyhodnocením skutku, nezrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, a že se řádně nevypořádal s jejími námitkami.

3. Již ve fázi přípravného řízení došlo k závažnému porušení jejího práva na obhajobu tím, že byla státním zástupcem zamítnuta její stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání coby podána osobou k tomu neoprávněnou (přímo obhájcem a nikoliv obviněnou). Státní zástupce tedy tím, že meritorně nepřezkoumal zákonnost zahájení trestního stíhání, stěžovatelku zkrátil na jejích právech. Z toho stěžovatelka vyvozuje, že přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, avšak toto porušení práv obhajoby bylo obecnými soudy všech stupňů ignorováno.

4. Dále namítá, že odvolací soud změnil výrok o náhradě škody v její neprospěch na základě nesprávného procesního postupu. Podle odůvodnění rozsudku měl odvolací soud doplnit dokazování o vyjádření poškozené a "listiny vztahujícími se k poskytnutým úvěrům", avšak ve skutečnosti tyto listiny při veřejném zasedání 6. a 20. října 2011 k důkazu provedeny nebyly. Mimoto tyto listiny jsou pouhými vyjádřeními poškozené, formou písemného vyjádření a nepodepsaných tabulek a sjetin z evidence, kterou vede poškozená, která je tak mohla upravit dle svých potřeb. Takové listiny by podle stěžovatelky v občanskoprávním řízení o náhradu škody nemohly jako důkazy obstát. Odvolací soud také jasně nevyložil, na základě jakých listin zrušil výrok soudu prvního stupně ohledně poškozené, a co z těchto listin vyplynulo. Poškozené také na náhradě škody přiznal více, než kolik u hlavního líčení před zahájením dokazování uplatnil. Jednotlivá tvrzení poškozené si mimoto vzájemně odporují. Ve vyjádření z 18. října 2011 poškozená uvedla, že požadovaná škoda neobsahuje "další příslušenství úvěru jako je úrok z prodlení, poplatky za vedení úvěrového účtu, cena za přistoupení do pojištění nebo cena za upomínku". V přímém rozporu s tím však v připojených sjetinách tyto nepřímé škody do celkové požadované částky započteny jsou. Pokud tedy odvolací soud poškozené u jednoho úvěrového případu přiznal na náhradu škody částku 156 597,83 Kč, přiznal ji se všemi těmito nepřímými náklady. Stejné je to u všech ostatních úvěrů, kde došlo k navýšení jistiny o řádný úrok a následně se počítaly úroky z této nově navýšené částky, tedy úroky z úroků, přestože to poškozená popírá.

5. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. V posuzovaném případě se argumentace a námitky stěžovatelky zcela míjejí s důvody, které dovolací soudy vedly k vydání napadeného procesního rozhodnutí. Konkrétně šlo v daném případě o to, že rozhodnutí soudu prvního stupně o vině a trestu nikdo nenapadl a odvolací soud tak rozhodoval toliko z podnětu odvolání poškozené o jejím adhezním nároku na náhradu škody. Dovolací soud odkázal na vlastní ustálenou rozhodovací činnost, reprezentovanou usneseními sp. zn. 3 Tdo 489/2006 ze dne 17. května 2006, sp. zn. 8 Tdo 907/2010 ze dne 28. července 2010 a sp. zn. 11 Tdo 1310/2010 ze dne 16. listopadu 2010, podle níž za přípustné ve smyslu § 265a odst. 1 písm. a) trestního řádu nelze považovat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže předmětem jeho rozhodování nebyla otázka viny nebo trestu, ale pouze rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody. Ústavní soud přitom v minulosti neshledal v uvedeném náhledu na procesní přípustnost dovolání rozpor s ústavním pořádkem (usnesení

sp. zn. III. ÚS 391/02

ze dne 26. září 2002). Na uvedeném právním názoru Ústavní soud nemá důvod nic měnit ani v posuzovaném případě.

7. Proto Ústavní soud neshledal, že by v daném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2012

Stanislav Balík v. r.

předseda senátu