Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial delays and procedural violations in fraud conviction.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of fraud, ruling that the lower courts did not violate his rights. The applicant alleged procedural delays and a lack of fair trial, but the Court found the proceedings lasted only two years and were conducted in accordance with fundamental principles. Consequently, the Court determined that the lower courts' decisions were logical and did not exceed their constitutional authority.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a: The Constitutional Court may reject a complaint as clearly unfounded if it finds no violation of fundamental rights or if the lower courts' decisions are not in extreme conflict with factual findings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Ostrava, Porážková 1424/20, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. 1. 2010 č. j. 28 T 9/2008-1351, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2010 č. j. 4 To 12/2010-1411 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 č. j. 7 Tdo 1333/2010-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 16. 5. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost postupně doplňována tak, aby splňovala základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces zahrnující rovněž právo na projednání věci bez zbytečných průtahů [čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl přitom stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev nebo jejich zastupování na základě plné moci. Podle obecných soudů přitom stěžovatelova trestná činnost spočívala v tom, že (stručně řečeno) v době od prosince r. 2004 do března r. 2007 ve Sříteži nad Ludinou, okr. Přerov, a jinde, vystupoval jako předseda Zemědělského družstva Střítež se sídlem Střítež nad Ludinou č. 228, ačkoliv jeho funkční období skončilo dne 25. 5. 2005. Činil tak v úmyslu získat při vypořádávání majetkových účastí některých členů a jiných oprávněných osob na majetku družstva ekonomický prospěch pro jemu spřízněné osoby. Nabízel přitom vybraným členům družstva a jiným oprávněným osobám okamžité vyplacení finanční částky ve výši 10 % až 15 % hodnoty jejich nároku a tvrdil, že více nemohou dostat, neboť družstvo je bez prostředků. V důsledku toho ukončili tito členství v družstvu a uzavřeli se stěžovatelem dohodu o vypořádání majetkového podílu, na jejímž základě jim stěžovatel vyplatil dohodnutou částku za část nároku, a dále jim předkládal k podpisu smlouvy o postoupení zbylé části jejich pohledávek vůči Zemědělskému družstvu Střítež na osoby jemu spřízněné, a to za neúměrně nízkou úplatu. Přitom jim ale zamlčel, že těmto spřízněným osobám obratem vyplatí částky ve výši 100 % postoupeného nároku. Takto jednal v neprospěch řady poškozených a tímto jednáním způsobil škodu na cizím majetku ve výši nejméně 6.499.193,- Kč.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy - podle mínění Ústavního soudu - postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily; věc byla podle Ústavního soudu projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu [pokud stěžovatel v ústavní stížnosti letmo zmiňuje, že jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů, pak k tomu ale nic zásadnějšího v podstatě neuvádí; přitom soudní řízení ve stěžovatelově věci trvalo necelé 2 roky]. Soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel z velké části jen opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání a v dovolání; to se týká zejména naplnění existence škody způsobené jednáním stěžovatele nebo existence úmyslu stěžovatele uvést poškozené v omyl. Přitom všechny tyto otázky jsou v ústavní stížností napadených rozhodnutích dostatečně vysvětleny. Na druhou stranu se však stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepokouší vysvětlit, co vlastně svým jednáním sledoval, neměly- -li to soudy posoudit jako společensky nežádoucí.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu