IV.ÚS 1756/11 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Ing. J. V., právně zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Olbortem, Podlesí V/5426, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. 7 As 18/2011, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2010 sp. zn. 57 A 75/2010, rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. S-JMK 90669/2010/OD/Fö a rozhodnutí Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy ze dne 12. 5. 2010 č. j. MUBR 57916/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí orgánů státní moci.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městského úřadu Břeclav byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 200/1990 o přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že dne 14. 7. 2009 v 19:38 hod, v katastru obce Břeclav na Dálnici D2 v km 41 směr na Brno, při řízení vozidla Mercedes, jel nadměrnou rychlostí 161 km/h, což vzhledem k uvažované toleranci u měřícího zařízení 3%, tj. 5km/h, znamená, že o 26 km/h, překročil nejvyšší povolenou rychlost. Za uvedený přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 1.500,- Kč a současně mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v částce 1.000,- Kč. Proti uvedenému rozhodnutí městského úřadu se stěžovatel odvolal, přičemž Krajský úřad Jihomoravského kraje napadené rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Stěžovatel se následně obrátil žalobou na zrušení správního rozhodnutí ke Krajskému soudu v Brně, který žalobu zamítl. Ke shodnému závěru pak dospěl k podané kasační stížnosti i Nejvyšší správní soud. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí, relativně obšírně, proti předloženým důkazům s tím, že na jejich základě nemohly správní, potažmo soudní orgány, dospět k závěru, že se dopustil výše citovaného přestupku.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v podstatě tytéž argumenty, se kterými se vypořádal krajský, potažmo Nejvyšší správní soud. Ústavní soud je tak stavěn do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Dle náhledu Ústavního soudu lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Navíc, viděno materiální optikou, se v předmětném případě jedná o tzv. bagatelní věc, která zpravidla není nadána takovou intenzitou, aby jimi mohlo být zasaženo do základních práv stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu