Constitutional Court dismisses appeal claiming disproportionate sentence length violated fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant challenging his prison sentence and ban on office-holding. The Court noted that lower courts had thoroughly examined the proportionality of the penalty regarding the excessive length of the criminal proceedings, which the complainant did not cause. Consequently, the Court found no violation of fair trial rights and dismissed the appeal as clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded if the lower courts have adequately addressed the proportionality of the penalty in relation to the length of proceedings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Moravské Ostravě, Stodolní 741/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2011 č. j. 5 Tdo 1486/2011-242, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2010 č. j. 5 To 87/2009-2774 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. července 2008 č. j. 36 T 10/2002-2140, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 8 odst. 1, 2 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. července 2008 č. j. 36 T 10/2002-2140 uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. z. k § 250 odst. 1, 4 tr. z., kterého se dopustil společně s P. S. a dalšími spoluobviněnými. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu šesti let. Dále soud prvního stupně rozhodl o nárocích na náhradu škody. Současně byl stěžovatel zproštěn části obžaloby, neboť tam uvedený skutek nebyl trestným činem.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2010 č. j. 5 To 87/2009-2774 byl ke stěžovatelově odvolání rozsudek soudu prvního stupně zrušen v odsuzující části výroku o vině, ve výrocích o trestu a v navazujících výrocích o náhradě škody. Nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku v trvání pěti roků a devíti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí v statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu šesti let a dále odvolací soud rozhodl o náhradě škody poškozeným. Trestného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že společně s dalšími osobami založili společnost ONE PRO, a. s., za účelem předstírání poskytování zpětného nebo finančního leasingu, ačkoliv k tomu neměli potřebný kapitál, a poté získali od sedmnácti osob celkem 17 251 209, 80 Kč, které použili pro vlastní potřebu, a pokusili se získat od dalších devětadvaceti osob celkem 38 276 351,- Kč. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. prosince 2011 č. j. 5 Tdo 1486/2011-242 odmítl jako neopodstatněné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že byl odsouzen pro skutky, které spáchal v letech 1994 a 1995, přičemž trestní řízení bylo zahájeno v roce 1998 a jeho celková délka (včetně rozhodnutí o ústavní stížnosti) se blíží čtrnácti letům. Skutky, pro které byl odsouzen, se staly před osmnácti a sedmnácti lety. Ačkoliv se jedná o majetkovou trestnou činnost, která několikanásobně převyšuje kvalifikační moment škody velkého rozsahu, tak i přesto trest ve výměře pěti let a devíti měsíců považuje stěžovatel za zjevně nepřiměřený a nekompenzuje nepřiměřenou délku trestního řízení. Poukazuje na usnesení
sp. zn. I. ÚS 2878/11
ze dne 19. 10. 2011, a nálezy
sp. zn. I. ÚS 554/04
(N 67/36 SbNU 707) a
sp. zn. I. ÚS 603/06
(N 65/45 SbNU 83) s tím, že v uloženém trestu mu není dostatečně kompenzována nepřiměřená délka trestního řízení. Zdůrazňuje, že se nikdy nestalo, že by jakýkoliv úkon zmařil, nelze uvést jedinou skutečnost, jíž by zavdal příčinu k prodloužení trestního řízení a coby obžalovaný zaujal v trestním řízení naprosto příkladný postoj. Došlo tedy k porušení jeho práva na přiměřenou délku trestního řízení, což konstatoval i dovolací soud. Stěžovatel ale nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že se mu jeví dostatečnou kompenzací uložení trestu v dolní polovině zákonné trestní sazby. Z výše citovaného nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 603/06
stěžovatel uvádí, že s odstupujícím časem se prvky jak individuální tak generální prevence zeslabují a vytratil-li se vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem, zvolí soud způsob, aby bylo dosaženo požadavku spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele trestného činu na straně druhé. Uložený trest tedy podle názoru stěžovatele neodpovídá veřejnému zájmu na potrestání pachatele a nenaplňuje účel trestu stanovený zákonem. S ohledem na shora uvedené stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II. 5. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost se v zásadě totožným obsahem podal i další stěžovatelův spoluobviněný v dané trestní věci P. S. a Ústavní soud se touto jeho ústavní stížností zabýval v odmítavém usnesení ze dne 17. května 2012
sp. zn. II. ÚS 908/12
a Ústavní soud nemá důvodu se od jeho závěrů odchýlit.
6. Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud zjišťuje, že se obecné soudy všech stupňů zevrubně zabývaly otázkou přiměřenosti trestu s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení, kterou stěžovatel nezapříčinil. Dovolací soud se pak vypořádal i s relevantní rozhodovací praxí obecných soudů a Ústavního soudu, na níž stěžovatel v dovolání poukázal. Tímto postupem obecných soudů se nyní posuzovaný případ zřetelně liší od případu řešeného výše citovaným nálezem
sp. zn. I. ÚS 603/06
, kdy kvalitou přístupu obecné soudy ve stěžovatelově případě evidentně dostály kritériím definovaným pro dané případy nálezem
sp. zn. I. ÚS 554/04
. Různorodostí vytýkaného jednání a kvalitou škody a následku se pak posuzovaný případ liší od případu řešeného pod
sp. zn. I. ÚS 2878/11
. Ústavní soud proto neshledává, že by obecné soudy uložením mírnějšího než odpovídajícího trestu nedostatečně kompenzovaly nepřiměřenou délku trestního řízení, jak tvrdí stěžovatel.
7. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné". Tímto dává tento zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
8. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele nebyly napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeny a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu