Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 1574/11 ECLI:CZ:US:2012:4.US.1574.11.1 Generato dall'IA

IV.ÚS 1574/11 · Ústavní soud České republiky

Numero d'incarto IV.ÚS 1574/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské sdružení, U Luhu 23, Brno, právně zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Šípem, Převrátilská 330, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 2 Ans 10/2010, takto:

Regesto Legislator

Generato dall'IA

IV.ÚS 1574/11 · Ústavní soud České republiky: Ústavnímu soudu byl dne 30. 5. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské sdružení, U Luhu 23, Brno, právně zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Šípem, Převrátilská 330, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 2 Ans 10/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 30. 5. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel se žádostí ze dne 1. 5. 2009 na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "inf. z."), domáhal na povinném subjektu, tj. na společnosti Brněnské komunikace, a. s., poskytnutí blíže specifikovaných informací. Proti postupu při vyřizování žádosti o informace podal stěžovatel ve smyslu ustanovení § 16a inf. z. stížnost, v níž uvedl, že pokud povinný subjekt chtěl nějakou část informace odepřít, byl povinen vydat rozhodnutí podle ustanovení § 15 inf. z. a ve výrokové části se odvolat na konkrétní ustanovení inf. z., která umožňují odepření informací. Podaná stížnost žádné řešení nepřinesla, neboť žalovaný na stížnost žádným způsobem nereagoval a o stížnosti nerozhodl. Z toho důvodu se stěžovatel obrátil na Krajský soud v Brně a domáhal se soudní ochrany před nečinností. Krajský soud podanou žalobu odmítl s tím, že stěžovatel měl nejprve proti nečinnosti brojit stížností podle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř."). Usnesení Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel kasační stížností, v níž namítal, že v daném případě je povinným subjektem obchodní společnost, u níž není nadřízený správní orgán určitelný podle § 178 odst. 2 s. ř. Měl-li by v daném případě o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace rozhodovat opět statutární orgán, jednalo by se o přepjatý formalismus. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem usnesení krajského soudu zrušil a v navazujícím výroku žalobu na ochranu proti nečinnosti odmítl. Důvodem byla především ta skutečnost, že stěžovatel se nedomáhal žalobou toho, aby bylo bezprostředně rozhodnuto o žádosti o informaci, ale toho, aby bylo rozhodnuto o stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace. Dle náhledu Nejvyššího správního soudu není rozhodnutí o stížnosti rozhodnutím ve věci samé a nelze se ho tedy ani domáhat. V podané ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že za dané situace měl o této skutečnosti stěžovatele vyrozumět a umožnit mu procesním způsobem zareagovat na právní hodnocení soudu, a to již vzhledem k tomu, že smysl stěžovatelem podané žaloby, byl soudu znám.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Namítá-li stěžovatel, že měl být vyrozuměn o tom, jakým způsobem se domáhat svých práv, lze zcela odkázat na ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, z něhož se podává, že stěžovateli byl již jeho právní názor předestřen v rozsudku sp. zn. 4 Ans 4/2009. Za tohoto stavu věci nelze mít dle náhledu Ústavního soudu závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku, za překvapivé. Jmenovaný soud se v odůvodnění svého rozsudku návrhem stěžovatele řádně zabýval a stejně tak své závěry řádně odůvodnil. Dokonce sám stěžovatel připouští, že výklad Nejvyššího správního soudu, uvedený v odůvodnění napadeného rozhodnutí je možný, byť je přesvědčen, že nebyla plně akceptována kritéria efektivnosti a hospodárnosti soudního řízení. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí, neboť ne každé porušení právního předpisu představuje zásah do základních práv a svobod.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

I. ÚS 2/93

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ze strany soudu tak nedošlo.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu