Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1899/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.1899.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of rights regarding parole eligibility and future life prognosis. The appeal is rejected as clearly unfounded. The court upholds the lower courts' decision. The appeal is rejected as clearly unfounded. The court upholds the lower courts' decision.

Numero d'incarto III.ÚS 1899/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by an inmate challenging his parole denial. The applicant argued that the lower courts violated his fundamental rights by failing to consider his rehabilitation and by making an unprovable prognosis about his future life. The court ruled that there is no constitutional right to parole and that the lower courts properly weighed his criminal history and failed probation record. Consequently, the decision was upheld as constitutionally sound and the complaint rejected as clearly unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.: There is no constitutional right to parole; the assessment of statutory conditions, including the prognosis of leading a proper life on freedom, is solely within the judicial discretion of general courts, and the Constitutional Court respects such independent judgments unless they constitute a clear factual error or logical excess.

Parole chiave

Generato dall'IA
parole eligibility prognosis of life constitutional complaint judicial discretion criminal history fundamental rights rehabilitation assessment

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tj.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Vítem Zahálkou, advokátem v Plzni, Purkyňova 43, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2012 sp. zn. 7 To 65/2012 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. února 2012 č. j. 3 PP 17/2012-19, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 21. května 2012, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2012 a doplněnou podáním ze dne 18. 6. 2012, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Napadeným usnesením Okresní soud Plzeň-město zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Usnesením Krajského soudu v Plzni byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů o tom, že nesplňuje třetí podmínku vyplývající z ust. § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tj. prognózu vedení řádného života na svobodě. Uvádí, že posouzení očekávání, že v budoucnu povede řádný život, nelze naprogramovat či jinak dokázat. Stěžovatel je přesvědčen, že naplnil všechny podmínky, upravující podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu ust. § 88 tr. zákoníku. Pokud Krajský soud v Plzni ve svém rozhodnutí poukazuje na předchozí trestnou činnost stěžovatele a zároveň na jeho drogovou závislost, stěžovatel namítá, že právě požívání drog bylo velmi pravděpodobně hlavní příčinou páchání trestné činnosti. Tvrdí, že v současné době se od drogové závislosti zcela oprostil a hodlá začít nový život tak, aby prokázal, že dobrodiní, kterým by mu bylo umožněno zapojit se do činnosti normální společnosti, dokáže využít.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti vyložil, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, které Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu) a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [usnesení

sp. zn. IV. ÚS 70/09

ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

V daném případě obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o nenaplnění zákonného požadavku spočívajícího v prognóze vedení řádného života na svobodě. Vycházely přitom ze skutečnosti, že stěžovatel byl již v minulosti vícekrát soudně trestán, uložené výchovné tresty se minuly účinkem, z vykonaných nepodmíněných trestů se nepoučil a již dvakrát poskytnutého dobrodiní podmíněného propuštění nevyužil. Obecné soudy též přihlédly k trestní minulosti stěžovatele, když zjistily, že tento má 8 záznamů v opisu rejstříku trestů, zejména za majetkovou trestnou činnost a trestný čin porušování domovní svobody. V minulosti byl dvakrát podmíněně propuštěn, a krátce poté se dopustil dalších trestných činů. Po zvážení všech skutečností obecné soudy obou stupňů se shodly na tom, že rozhodnutí o podmíněném propuštění nelze učinit převážně pouze na základě na slibu stěžovatele, který opakovaně ve zkušebních dobách selhal, před nástupem výkonu trestu užíval drogy a odpykává si též trest za trestný čin křivého obvinění. Právě tyto skutečnosti jeho sliby devalvují. Závěr obecných soudů, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatele, má tedy reálný základ v konkrétních okolnostech daného případu, které byly v dostatečné míře zjištěny. Postup i rozhodnutí obecných soudů lze proto považovat za ústavně souladné.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu