Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 3649/11 ECLI:CZ:US:2012:2.US.3649.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair process and assignment contract validity in enforcement proceedings.

Numero d'incarto II.ÚS 3649/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by an enforcement officer against a lower court's decision to dismiss a claim for enforcement costs. The court found that the lower courts correctly addressed the procedural issue of the creditor's removal from the commercial register without a successor, noting the complainant had previously treated the assignment contract as valid when ruling on procedural succession. Consequently, the court determined no constitutional violation occurred and dismissed the complaint as clearly unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law on the Constitutional Court; Listina: The Constitutional Court reviews complaints only for fundamental violations of constitutional principles and finds them unfounded where lower courts' conclusions align with established facts and legal logic without arbitrary interpretation.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal enforcement proceedings costs assignment contract validity procedural succession unfair process violation commercial register removal constitutional review scope

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Chapter 5 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 90 of the Constitution of the Czech Republic
Article 6(1) of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora, evid. č. 015, IČ: 406 58 759, se sídlem Exekutorský úřad Beroun, Palackého 31/2, 266 01 Beroun, zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem Hořejší nábřeží 786/21, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 362/2011-138 ze dne 12. září 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně") sp. zn. 43 Nc 7791/2004, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že soud prvního stupně usnesením č. j. 43 Nc 7791/2004-61 ze dne 22. května 2008 na návrh oprávněného GILL s r.o., se sídlem Americká 25/460, 120 00 Praha 2, IČ: 45796017, vymazaná z obchodního rejstříku ke dni 29. dubna 2010 (dále jen "vedlejší účastník č. 1") zastavil exekuční řízení, rozhodl o povinnosti Mgr. P. S. (dále jen "vedlejší účastník č. 2") zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku 239 883,64 Kč a dále rozhodl o tom, že mezi vedlejším účastníkem č. 1 a vedlejším účastníkem č. 2 nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů exekuce.

Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "soud odvolací") ze dne 15. prosince 2008 č. j. 11 Co 457/2008-82 byl výrok o povinnosti vedlejšího účastníka č. 2 zaplatit stěžovateli náklady exekuce zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že je třeba zkoumat důvod zastavení exekuce, procesní zavinění účastníků a důvod pro podání návrhu na zastavení exekuce vedlejším účastníkem č. 1.

Soud prvního stupně vyzval vedlejšího účastníka č. 1, aby ve stanovené lhůtě sdělil soudu, z jakého důvodu navrhl zastavení exekučního řízení s tím, že pokud tak neučiní, bude mít za to, že návrh na zastavení exekuce byl podán z důvodů na jeho straně. Přípis s výzvou byl vedlejšímu účastníkovi č. 1 doručen a nijak na něj nereagoval. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že k zastavení exekučního řízení došlo z důvodů na straně oprávněného, jelikož však dále zjistil z úplného výpisu z obchodního rejstříku, že dne 29. 4. 2010 byl vedlejší účastník č. 1 vymazán z obchodního rejstříku bez právního nástupce, nemá tedy způsobilost být účastníkem řízení, a nelze mu tak uložit povinnost zaplatit stěžovateli náklady exekuce. Soud prvního stupně proto rozhodl usnesením ze dne 4. března 2011 č. j. 43 Nc 7791/2004-126 tak, že se stěžovatelovi náklady exekuce nepřiznal.

Městský soud v Praze o podaném odvolání stěžovatele rozhodl usnesením č. j. 11 Co 362/2011-138 ze dne 12. září 2011 tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy vůbec nevypořádaly s jeho námitkou o absolutní neplatnosti Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. února 2007 (dále jen "smlouvy o postoupení pohledávky") a tedy ani s námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejšího účastníka č. 1. Dle stěžovatele byl účelem postoupení pohledávky vstup vedlejšího účastníka č. 1 do exekučního řízení namísto původního oprávněného, aby tak vedlejší účastník č. 1 mohl podat návrh na zastavení exekučního řízení a v důsledku toho mu nebyla uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. dalších ústavně zaručených práv. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Podstatou stěžovatelových námitek je nevypořádání se obecných soudů s otázkou absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek. Tuto námitku však Ústavní soud shledává lichou, jelikož z čísla listu 35 spisu soudu prvního stupně vyplývá, že stěžovatel sám vydal usnesení o procesním nástupnictví oprávněného (vedlejšího účastníka č. 1) v exekučním řízení č. j. 015Ex 737/2004-9, a to dne 26. března 2007. V tomto usnesení je výslovně uvedeno, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva oprávněného, o něž v řízení jde. Tato skutečnost byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávky. Z usnesení tedy vyplývá, že stěžovatel v situaci, kdy rozhodoval o procesním nástupnictví vedlejšího účastníka č. 1, považoval smlouvu o postoupení pohledávek za skutečnost, s níž je spojen převod práva oprávněného a tedy zřejmě za smlouvu platnou. Pokud měl stěžovatel jiný názor, lze obtížně pochopit, proč výše citované usnesení vydal.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv, dospěl proto k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu