Constitutional Court dismisses complaint against municipal inaction as ordinary courts already decided on the underlying claim.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a tenant against the inaction of the municipality of Jaroslavice regarding the allocation of a replacement apartment. The petitioner argued that the municipality violated his fundamental rights by failing to provide housing and that he was denied a fair trial in lower courts. The court ruled that it cannot review the existence of the municipality's legal obligation because ordinary courts have already adjudicated this issue and issued a binding negative decision.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks jurisdiction to examine the substantive merits of a constitutional complaint when ordinary courts have already determined the existence of the underlying legal obligation in a binding manner.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou o ústavní stížnosti stěžovatele H. P., zastoupeného Mgr. Radimem Sedláčkem, advokátem v Brně, Pekařská 18, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti obce Jaroslavice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 20. 2. 2012, doplněnou podáním ze dne 20. 3. 2012 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 13. 6. 2012, jež bylo - na rozdíl od předchozích podání - učiněno prostřednictvím advokáta, se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zakázal obci Jaroslavice pokračovat v porušování jeho práva a svobody a aby jí přikázal obnovit stav před porušením.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 67/2009 neúspěšně domáhal toho, aby žalované obci Jaroslavice byla uložena povinnost předložit návrh na uzavření smlouvy o nájmu dvoupokojového bytu a aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 3 mil. Kč (jakožto náhradu škody způsobené žalovanou při výkonu veřejné moci). Obecným soudům pak v ústavní stížnosti vytýká, že neúplně zjistily skutkový stav, když neprovedly jím navržený důkaz, a současně namítá, že se nemohl přímo zúčastnit projednání věci před soudem a navrhovat důkazy, přičemž tvrdí, že mu obcí nikdy nebyl přidělen náhradní byt, ač na to měl právo, a že není pravda, že by nepodnikl žádné další kroky vedoucí k přidělení bytu. V důsledku postupu obce se stal bezdomovcem i psancem, a proto požadoval náhradu škody v uvedené výši s tím, že každý rok útrap představuje částku 100 tis. Kč. S poukazem na § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), tvrdí, že obec zcela selhala, když potřebu bydlení u stěžovatele nijak nenaplnila. Z uvedených důvodů má za to, že takto popsaným zásahem, který prý spočíval v nečinnosti uvedené obce a "laxním přístupu k řešení [jeho] svízelné životní situace", došlo k porušení základních lidských práv ve smyslu čl. 3 odst. 3, čl. 7 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a že dále - protože se nemohl aktivně účastnit projednávání věci před soudem, vyjádřit se ke všem skutečnostem a soudu sdělit podstatné skutečnosti a navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení - došlo ze strany výše uvedeného soudu k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Stěžovatel, v řízení před Ústavním soudem (povinně) zastoupený advokátem, za předmět ústavní stížnosti označil tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, který měl spočívat v nečinnosti obce Jaroslavice, jde-li o přidělení náhradního bytu, čemuž také odpovídalo návrhové žádání (petit ústavní stížnosti), kterým je Ústavní soud vázán. Stěžovatel se totiž výslovně domáhal toho, aby Ústavní soud ve smyslu § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal uvedené obci (zde jakožto údajnému orgánu veřejné moci), aby v porušování jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody pokračovala a aby obnovila stav před tímto porušením.
Jak již bylo výše zmíněno, nečinnost uvedené obce, jež má být prostřednictvím podané ústavní stížnosti odstraněna, tkví v "nepřidělení" náhradního bytu (či v nepředložení návrhu nájemní smlouvy). Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti vychází z toho, že na straně obce v daném ohledu existuje právní povinnost, přičemž tuto vyvozuje z ustanovení § 35 odst. 2 obecního zřízení. Ovšem otázku, zda stěžovatel má vůči uvedené obci daný právní nárok, není Ústavní soud oprávněn řešit, neboť to přísluší soudům obecným (viz § 7 občanského soudního řádu); ty již také danou otázku posoudily ve výše uvedeném soudním řízení a dospěly k negativnímu závěru, který ostatně je - jelikož se stěžovatel zrušení příslušných soudních rozhodnutí nedomáhá - závazný i pro Ústavní soud (srov. § 159a odst. 4 občanského soudního řádu). Za situace, kdy Ústavní soud nemůže rozhodovat o existenci zmíněné povinnosti obce, nemůže rozhodnout ani tak, jak stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2012
Jiří Mucha v. r.
soudce Ústavního soudu