Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2380/12 ECLI:CZ:US:2012:4.US.2380.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to comply with mandatory lawyer representation requirement.

Numero d'incarto IV.ÚS 2380/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint for eviction without a hearing. The applicant failed to comply with the mandatory requirement of legal representation by a lawyer, despite having been repeatedly instructed in previous proceedings. The court ruled that re-instructing the applicant would be ineffective and formalistic given her prior knowledge of the rules.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; § 30 para. 1: Mandatory lawyer representation is a prerequisite for admissibility; § 43 para. 1 lit. a): Dismissal for non-compliance with formal requirements.

Parole chiave

Generato dall'IA
mandatory lawyer representation constitutional complaint admissibility formal requirements compliance legal aid obligation ineffective re-instruction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
§ 30 para. 1
§ 43 para. 1 lit. a)
§ 43 para. 3

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o návrhu M. H., ve věci vystěhování z bytu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu bylo dne 25. června 2012 doručeno podání stěžovatelky ve věci perzekuce a selekce její osoby soudy, Policií České republiky a dalšími státními institucemi v České republice.

Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.

Stěžovatelka nerespektovala ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Ústavním soudem bylo zjištěno, že stěžovatelka iniciovala v minulosti celou řadu jiných řízení před Ústavním soudem, v jejichž průběhu byla opakovaně, řádně a podrobně poučena o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na povinné zastoupení advokátem (kupř. řízení vedená pod

sp. zn. I. ÚS 717/06

,

IV. ÚS 373/06

či

III. ÚS 1730/07

). Stěžovatelce je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatelky, aby podala ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud i v tomto řízení stěžovatelku opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Soudkyně zpravodajka proto v posuzované věci na základě popsané situace shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podaný návrh odmítla.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. července 2012

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka