Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1776/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.1776.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding denial of litigation costs in a minor fare dispute case.

Numero d'incarto II.ÚS 1776/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a company seeking reimbursement of litigation costs in a minor fare dispute. The lower court denied costs because the plaintiff had already won similar cases against the same defendant, arguing she should have consolidated her claims. The court dismissed the complaint as baseless, emphasizing that such minor disputes do not warrant constitutional review due to the principle of minimal interference with other judicial bodies.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; In minor or bagatelle cases, constitutional complaints are inadmissible unless there is evident arbitrariness or questions of fundamental importance.

Parole chiave

Generato dall'IA
bagatelle cases litigation costs constitutional complaint minimal interference evident arbitrariness consolidated claims fundamental rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
IV. ÚS 10/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
II. ÚS 130/98
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivy Brožové a soudců Vojtěcha Cepla a Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele BP, zastoupeného ředitelem ing.
I. ÚS 30/02
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding court costs and alleged bias as unfounded.
IV. ÚS 303/02
Constitutional Court dismisses appeal on court costs, ruling ordinary court discretion is not a fundamental rights violation.
III. ÚS 255/05
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil court costs allocation under § 150 of Civil Procedure Code.
III. ÚS 405/04
Constitutional complaint dismissed in trivial case where lower court's reasoning was sufficient despite minor evidentiary gaps.
IV. ÚS 695/01
Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial rights violated by small claims court rules. Stipulates that bagatelní cases do not require multi-level proceedings. Upholds district court's refusal to join related cases.
IV. ÚS 248/01
Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to unexamined witnesses in minor traffic damage case.
IV. ÚS 8/01
Constitutional Court dismisses appeal against traffic fine, ruling general courts handle evidence review.
II. ÚS 2538/09
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding small monetary damages as inadmissible due to lack of fundamental rights violation.
III. ÚS 1307/10
Constitutional Court dismissed appeal on trivial debt case where lower court waived fees due to defendant's hardship.
II. ÚS 597/10
Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding travel expenses in a low-value civil case under 10,000 CZK.
I. ÚS 163/10
Constitutional Court dismisses constitutional complaint against small monetary judgment as inadmissible due to lack of fundamental rights impact.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., IČ: 41033281, Palackého 796/57a, se sídlem Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, 150 00 Praha 5, směřující proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. března 2012, č. j. 181 EC 512/2010-40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se obrátila Ústavní soud s návrhem na zrušení části v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozsudkem bylo dotčeno její ústavně zaručené základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušena základní zásada vyjádřená ve čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Okresní soud v Ostravě tímto rozsudkem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku ve výši 1 008 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Stěžovatelka, opírající svou aktivní legitimaci o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 14. 11. 2008 uzavřenou mezi společností Dopravní podnik Ostrava a. s., a společností Freedom Investment s. r. o., a navazující smlouvu uzavřenou dne 27. 11. 2008 mezi společností Freedom Investment s. r. o., a jí, žalovala jízdné v částce 8 Kč za cestování městskou hromadnou dopravou v Ostravě bez platného jízdního dokladu a přirážku ve výši 1.000 Kč. Žalovaný podepsal Dohodu s cestujícím č. E 470660, kterou se zavázal uvedenou sumu zaplatit do 15 dnů ode dne zjištění jízdy bez platného dokladu, ovšem neučinil tak. Nyní napadený výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil tím, že stěžovatelka v řízení neprokázala účelnost vynaložení nákladů na soudní poplatek a právní zastoupení, neboť mezi ní a týmž žalovaným probíhala další dvě řízení (sp. zn. 123 EC 489/2009 a 129 EC 252/2010), a to taktéž o náhradu jízdného a přirážku k jízdnému z titulu jízdy žalovaným prostředkem Dopravního podniku Ostrava, a. s. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby své shodné pohledávky zažalovala společně, přičemž s touto jednou žalobou by pak byly spojeny i náklady za právní služby a soudní poplatek.

Stěžovatelka rozhodnutí považuje za zjevně nespravedlivé. Uvádí, že při správě více než 10 000 pohledávek vůči černým pasažérům nebylo v jejích silách žalovat předmětné pohledávky najednou. Pohledávky uplatňuje postupně a nemůže vyčkávat, zda některé osobě vznikne pohledávek více. V řízení měla plný úspěch, soud jí tedy měl přiznat i právo na náhradu nákladů. Opačné rozhodnutí dle jejího názoru nelze opřít o skutečnost, že v jiném řízení proti témuž žalovanému jí již byla náhrada nákladů přiznána. Soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neodkázal na příslušné zákonné ustanovení, a jeho postup je proto svévolný. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že s vymáháním pohledávek má nemalé náklady, že je třeba favorizovat princip rovnosti stran sporu před nepatřičným nahlížením na věc jako sporu ekonomicky silné právnické osoby s osobou fyzickou. Upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je právo úspěšného účastníka řízení na přiměřenou náhradu vzniklých nákladů součástí práva na spravedlivý proces.

Před vyjádřením k vlastním námitkám Ústavní soud konstatuje, že návrh je přípustný, byť směřuje proti rozhodnutí soudu prvé instance. Jde o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o bagatelní věci (tedy peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, resp. dříve částku 2.000 Kč), a v takovém případě není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení, neboť nákladový výrok je závislý na výroku o věci samé (viz R 45/2002 či SJ 53/2002, event. Drápal, L., Bureš, J.: Občanský soudní řád II, § 201 - 376, komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, str. 1607). Poté Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, resp. výrok, proti kterému stěžovatelka brojí, z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod. Vzal přitom v úvahu charakter projednávané věci, v níž nejde o meritorní rozhodnutí, ale pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to v občanskoprávním sporu o zaplacení částky 1.008 Kč.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani (další) odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Znamená to, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Ani chybný výklad či výběr procesního pravidla není bez dalšího důvodem k tomu, aby Ústavní soud do řízení vstupoval s kasačním nálezem.

Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

, dostupná na http://nalus.usoud.cz); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.

Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; krom toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení, bylo rozhodováno v bagatelním sporu.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

,

IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 248/01

,

IV. ÚS 8/01

, nověji pak usnesení

sp. zn. II. ÚS 2538/09

,

III. ÚS 1307/10

a dalších rozhodnutí), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.

Obiter dictum lze dokonce připomenout, že ve vztahu k posouzení tzv. bagatelních věcí byl v judikatuře Ústavního soudu formulován i závěr přísnější, totiž že v těchto případech je navrhovatel k podání ústavní stížnosti osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (usnesení

sp. zn. II. ÚS 597/10

,

I. ÚS 163/10

).

Lze sice přisvědčit stěžovatelce, že soud v odůvodnění neodkázal na konkrétní ustanovení procesního předpisu, podle něhož v dané věci o nákladech rozhodl, nicméně jde o okolnost marginální, neboť jinak je odůvodnění jasné a výstižné. S nosným názorem okresního soudu, že stěžovatelka mohla a měla žaloby proti témuž žalovanému z obdobného důvodu ekonomizovat, Ústavní soud souhlasí.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu