Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 2295/12 ECLI:CZ:US:2012:1.US.2295.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because ordinary appeal was not exhausted.

Numero d'incarto I.ÚS 2295/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by M. H. and J. H. against lower court property ownership rulings. The applicants argued violations of fundamental rights, but the Court held that the ordinary appeal (dovolání) was the final procedural remedy required by law. Consequently, the Court ruled the complaint inadmissible for being premature, citing established jurisprudence that prevents conflicting judgments in the same case.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all statutory procedural remedies, specifically when an ordinary appeal remains pending or unresolved.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies ordinary appeal constitutional complaint procedural exhaustion legal certainty premature filing Czech Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti M. H. a J. H., obou zastoupených Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 5 C 124/2006 ze dne 17. září 2010 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 221/2011 ze dne 1. prosince 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadli, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo ve věci samé vyhověno žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem, směřující mimo jiné i proti stěžovatelům. Jak plyne z informace stěžovatelů ze dne 19. 6. 2012, podali tito proti označeným rozhodnutím také dovolání, o němž zatím nebylo rozhodnuto.

Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Judikatura Ústavního soudu se ustálila na názoru, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci (srov. v podrobnostech kupř. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 234/11

, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).

Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. ledna 2007

sp. zn. IV. ÚS 393/06

[Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním.

Pokud tedy stěžovatelé svého práva podat mimořádný opravný prostředek využili, je nezbytné jimi podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Logickým důsledkem tohoto přístupu Ústavního soudu ovšem posléze je a nutně i musí být, že stěžovatelům, jejichž návrh byl takto posouzen, posléze svědčí (přirozeně) nejen oprávnění napadnout ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, nýbrž (a především) též dobrodiní zachování lhůty (k podání ústavní stížnosti) obsažené v § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k uvedenému bylo třeba rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2012

Pavel Holländer

soudce zpravodaj