Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 617/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.617.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding bankruptcy settlement extinguishing creditor rights without explicit statutory basis.

Numero d'incarto II.ÚS 617/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed a constitutional complaint filed by ARGO-HYTOS Protech against a Supreme Court ruling confirming a bankruptcy settlement. The applicant argued that the settlement extinguished his creditor rights without explicit statutory authorization, violating fair trial and property rights. The Court rejected this, holding that the legislative intent of bankruptcy settlements justifies the extinction of unclaimed claims to ensure legal certainty and equal treatment of creditors.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 63 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání; The court established that the extinction of a creditor's claim due to non-participation in a confirmed bankruptcy settlement is a legitimate legislative consequence consistent with the purpose of bankruptcy law and does not violate constitutional property rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
bankruptcy settlement extinction of claim constitutional complaint creditor rights fair trial rights property protection legislative intent

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
§ 1 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
§ 2 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
Rozhodnutím mělo být rovněž zasaženo do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele ARGO-HYTOS Protech, s. r. o., se sídlem Pohraniční 27, 706 02 Ostrava - Vítkovice, zastoupeného JUDr. Petrem Kamenčákem, advokátem, se sídlem Dvořákova 26, 702 00 Ostrava, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2011, č. j. 7 Cmo 222/2011-263, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále že došlo k porušení mezí uplatňování státní moci ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Rozhodnutím mělo být rovněž zasaženo do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č. j. 7 Cmo 222/2011-263, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2011, č. j. 7 Cm 328/2003-232, jímž byla žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (Vítkovice, a. s.) zaplacení částky 337.961,60 Kč, zamítnuta a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalovaná částka byla souhrnem pohledávek vzniklých z kupních smluv uzavíraných mezi účastníky řízení. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby z důvodu, že mu jako dlužníkovi bylo povoleno vyrovnání a věřitelé (tedy i žalobce) byli vyzváni k přihlášení svých nároků do vyrovnání. Žalobce však předmětné pohledávky ve vyrovnacím řízení neuplatnil, a proto podle § 63 odst. 1 zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), zanikla povinnost žalovaného plnit žalobci. Soud prvního stupně i odvolací soud při rozhodování vyšly ze závazného právního názoru, který vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 29 Cdo 3931/2010-214, a jímž zrušil předchozí částečně vyhovující rozhodnutí. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mj. konstatoval, že splněním potvrzeného vyrovnání zanikla dlužníkovi povinnost plnit neuspokojený závazek ohledně věřitele, který se do vyrovnání nepřihlásil, a to i u vyrovnání povolených v době do 24. října 2000, což byl i případ vyrovnání žalovaného.

II. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Podrobně rozebírá zejména s poukazem na odbornou literaturu otázku zániku práva, přičemž vyslovuje přesvědčení, že zánik práva jakožto závažný hmotněprávní důsledek musí výslovně stanovovat zákon a nelze jej dovozovat extenzivním nebo zobecňujícím výkladem. Stěžovatel se vyjadřuje ke znění § 63 zákona o konkursu a vyrovnání a nastiňuje historii právní úpravy. V další části polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, který vychází z rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Cdo 1693/2008), na něž rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3931/2010 odkazuje. Názor přijatý velkým senátem považuje stěžovatel za neudržitelný a překračující meze soudního výkladu zákona, neboť upřednostňuje ekonomické důvody vyrovnání před respektem k základním právům a svobodám, čímž porušuje čl. 4 odst. 4 Listiny. Polemizuje s premisou prosazovanou Nejvyšším soudem, že k zániku práva musí dojít z důvodu samotného smyslu vyrovnání. Podle názoru stěžovatele nelze jednoznačně tvrdit, že doslovný výklad zákona je v rozporu s jeho účelem. Zdůrazňuje, že zánik pohledávek nastává pouze u těch věřitelů, kteří byli vyzváni soudem k přihlášení svého nároku nebo kteří o vyrovnacím řízení věděli. Vůči ostatním věřitelům tento následek nenastává a mohou své pohledávky uplatňovat mimo vyrovnací řízení. Na podporu své argumentace stěžovatel poukazuje na různé odborné články a komentáře k zákonu o konkursu a vyrovnání. Stěžovatel dovozuje, že zákon neukládá každému věřiteli povinnost vyrovnání se zúčastnit a nelze tedy přijmout závěr Nejvyššího soudu, že takový věřitel jedná v rozporu se zákonem. Závěrem stěžovatel napadl i rozhodnutí odvolacího soudu týkající se nákladů dovolacího řízení. K tomu uvádí, že přestože měl advokát žalované v plné moci zmocnění uděleno pouze do pravomocného skončení věci, neznamená to automaticky, že nové zmocnění pro podání dovolání a zastupování v dovolacím řízení je důvodem pro přiznání náhrady za tento úkon právní služby. Podle názoru stěžovatele se nejedná o náklady účelně vynaložené k uplatnění nebo bránění práva.

III. 4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů zákon o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

6. Podstatným obsahem ústavním stížnosti je polemika stěžovatele se stanoviskem Nejvyššího soudu k otázce zániku povinnosti dlužníka plnit závazek, který nebyl přihlášen do vyrovnání, resp. zda lze tento závěr vztahovat i na období do 25. října 2000, kdy byl novelizován zákon o konkursu a vyrovnání a zánik povinnosti dlužníka plnit v něm byl výslovně uveden. Jakkoliv se stěžovatel snaží dát ústavní stížnosti ústavněprávní rozměr, jeho argumentace se pohybuje v úrovni podústavního práva. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

7. V rozhodnutí velkého senátu, z něhož vychází následná judikatura včetně ústavní stížností napadeného rozhodnutí, je podrobně vysvětleno, jaké důvody vedly dovolací soud k odchýlení se od dosavadní judikatury. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovy námitky, že dochází na straně věřitele k zásahu do ústavně zaručených práv. Závěr vyplývající z judikatury Nejvyššího soud má své opodstatnění. Smysl a účel vyrovnání odůvodňuje přijetí závěru o zániku povinnosti plnit. Ústavní soud považuje za zcela legitimní názor vyslovený v rozhodnutí velkého senátu (sp. zn. 31 Cdo 1693/2008), že věřitel, který svou pohledávku do vyrovnání nepřihlásil vůbec, na tom z hlediska rozsahu zachování jeho majetkových nároků vůči dlužníku nemůže být po splnění potvrzeného vyrovnání lépe, než věřitel, který se vyrovnání zúčastnil. Takový závěr odpovídá jak účelu zákona o konkursu a vyrovnání vyjádřenému v jeho § 1 odst. 1, tak cíli konkursu a vyrovnání formulovanému v § 2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání a lze jej podpořit i argumentem a maiori ad minus (tedy tím, že zaniká-li dlužníku splněním potvrzeného vyrovnání povinnost plnit neuspokojený závazek věřiteli, který se vyrovnání účastnil, tím více to platí pro věřitele, který se o poměrné uspokojení své pohledávky ve vyrovnacím řízení ani nepokusil). Lze dodat, že opačný výklad by popřel smysl vyrovnání jako celku a činil by pro dlužníka v podstatě nepředvídatelným následky vyrovnání, které věřitelům ve vyrovnacím řízení nabídl a po potvrzení vyrovnání i splnil. Z tohoto hlediska nelze závěry obecných soudů považovat za ústavně nekonformní.

8. Co se týče námitek týkajících se nákladů řízení, Ústavní soud připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení, se v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

IV. ÚS 303/02

,

III. ÚS 255/05

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Stěžovatel v dané věci namítá zejména nesprávný výpočet úkonů, které advokát protistrany v řízení učinil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci se otázkou náhrady nákladů řízení a námitkami stěžovatele zabýval a vysvětlil, byť stručně, jakými úvahami byl při rozhodování o nákladech řízení veden, přičemž jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu