Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding civil proceedings length and fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected L. H.'s complaint against lower courts' refusal to award compensation for excessive civil and bankruptcy proceedings. The applicant argued that the courts violated her right to a fair trial by misjudging procedural delays, while the state contended the delays were justified. The Court ruled that it cannot substitute its own assessment of evidence or legal conclusions made by ordinary courts unless they constitute arbitrary errors violating constitutional rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court does not replace the factual and legal assessment of ordinary courts unless such errors clearly violate constitutionally guaranteed rights and freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, AK se sídlem v Branišovicích 101, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 2527/2011-145, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011 č. j. 12 Co 486/2010-119 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 4. 2010 č. j. 42 C 234/2008-85 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Návrhem doručeným osobně dne 13. 4. 2012 se L. H. (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 558 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), způsobenou nepřiměřenou délkou občanskoprávních řízení vedených Okresním soudem v Břeclavi (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 10 C 406/2000 a sp. zn. E 2839/2002, a konkurzního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 40 K 33/2003.
II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 16. 4. 2010 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu, aby České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 558 000 Kč, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nárok žalobkyně na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 10 C 406/2000 neshledal důvodným pro akceptaci námitky promlčení vzneslé žalovanou. Žalobu neshledal důvodnou, ani pokud šlo o délku konkursního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 40 K 33/2003, neboť ve vztahu k žalobkyni délku řízení považoval za přiměřenou s ohledem na okolnosti věci. Nesprávný úřední postup nalézací soud spatřoval v exekučním řízení vedeném Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. E 2839/2002; význam tohoto řízení pro žalobkyni však shledal malým, neboť po prohlášení konkursu na majetek povinného k vymožení částky nemohlo dojít.
Dne 18. 1. 2011 Městský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 25. 1. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění mj. uvedl, že stát je odpovědný za vzniklou nemajetkovou újmu či škodu, pouze pokud bylo porušení práva žalobkyně na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě přičitatelné státu, což bylo v posuzované věci konstatováno pouze v řízení o výkon rozhodnutí. Skutečnost, že se žalobkyni nedostalo jejího majetkového podílu z důvodu nemajetnosti povinného, nelze klást k tíži státu. Dovolací soud neshledal, že by v posuzované věci byly řešeny otázky zásadního právního významu.
III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny základní práva a svobody zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka uvedla, že v řízení před civilními soudy se domáhala vůči ZD Boleradice uspokojení svých majetkových nároků, ty však byly v důsledku nepřiměřené délky soudních řízení uspokojeny pouze částečně, a proto uplatnila nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění; obrátila se též na Evropský soud pro lidská práva a učinila vše, co bylo v jejích silách a co jí právní řád umožňoval; nápravy křivd se však nedočkala.
V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala s odůvodněním napadeného rozhodnutí dovolacího soudu a zejména způsobem, jakým při posuzování celkové doby řízení aplikoval stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 uveřejněného pod R 58/2011.
IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
I když z ústavní stížnosti je zřejmý nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým byly uspokojeny její majetkové nároky vůči ZD Boleradice, její podstatou bylo tvrzení, že obecné soudy v řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění porušily základní právo na spravedlivý proces tím, že nesprávně posoudily existenci zbytečných průtahů přičitatelných obecným soudům, resp. z jejich existence (v exekučním řízení) vyvodily nesprávný závěr ohledně výše přiměřeného zadostiučinění. Jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasila s právním posouzením její věci obecnými soudy.
V této souvislosti nezbývá než připomenout, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997
sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006
sp. zn. I. ÚS 398/04
(N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)], v projednávaném případě ohledně existence zbytečných průtahů a důsledků z toho plynoucích.
Dle přesvědčení Ústavního soudu není žádného podkladu pro úsudek, že napadená rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů vybočují z mezí ustálené soudní praxe; Ústavní soud navíc nemá důvod pochybovat o ústavnosti aplikované zákonné úpravy; z toho je pak nutné dovodit, že tvrzení stěžovatelky o porušení základních práv a svobod napadenými rozhodnutími bylo zjevně neopodstatněné.
Závěry, k nimž ve stěžovatelčině civilní věci dospěly ve věci rozhodující soudy, z pohledu ústavněprávního nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah rozhodnutí těmito soudy učiněných může odkázat. Nesouhlas s nimi vyjádřený v ústavní stížnosti lze sice pochopit, avšak sám o sobě - nepodpořen zjištěními Ústavního soudu v tom směru, že by snad vskutku mělo jít o rozhodnutí protiústavní - nemůže ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu vést. Obsahem práva na spravedlivý proces není totiž samozřejmě právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by mohla být stěžovatelka spokojena.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. června 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu