Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 724/11 ECLI:CZ:US:2012:4.US.724.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint against Supreme Court's refusal to allow appeal on property dispute grounds.

Numero d'incarto IV.ÚS 724/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the City of Prague's constitutional complaint against the Supreme Court's decision to dismiss an appeal. The lower courts repeatedly ruled on a land use dispute involving a landfill structure, with the Supreme Court ultimately declaring the appeal inadmissible under specific procedural rules. The Court held that the Supreme Court's refusal was not arbitrary and that the lower courts' resolution of the property conflict did not violate the complainant's constitutional rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint when the Supreme Court's refusal to allow an appeal is based on statutory inadmissibility criteria and does not constitute an arbitrary or disproportionate interference with fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal inadmissible appeal property dispute resolution Supreme Court procedure proportionality review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti hlavního města Prahy, Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, AK se sídlem Těšnov 1/1059, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010 č. j. 28 Cdo 3114/2010-174, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2010 č. j. 14 Co 110/2010-147 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2009 č. j. 11 C 125/2006-118 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 101 odst. 3 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 1 712 400 Kč s příslušenstvím.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 11 C 125/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že o žalobě obchodní společnost CHODOV REALITY, a. s., proti stěžovateli o zaplacení žalované částky rozhodovaly obecné soudy opakovaně. Obvodní soud v pořadí prvým rozsudkem (č. l. 46) žalobě vyhověl, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel způsobil žalobkyni škodu tím, že na pozemky p. č. X, p. č. Y a p. č. Z v k. ú. Chodov (vydané v restituci L. J., nyní ve vlastnictví žalobkyně) navezl zeminu a vybudoval stavbu zemního valu, čímž jejich další využití zcela znemožnil. V odvolacím řízení Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (č. l. 71), neboť shledal, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2008 čj. 28 Cdo 3366/2008-97 zrušil rozsudky nalézacího a odvolacího soudu a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vyložil, že užívání pozemků v rámci stavby zemního valu povolené a započaté před nabytím účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), nelze hodnotit jako protiprávní a že právní vztahy mezi účastníky měly být posouzeny podle ustanovení § 22 odst. 2 zákona o půdě (vznik nájemního vztahu), a nikoliv podle § 5 odst. 3 téhož zákona.

Obvodní soud pro Prahu 1 po doplnění dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem řízení co do částky 407 280 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 305 120 Kč s vyčísleným úrokem z prodlení (výrok II.), žalobu o zaplacení ročních úroků z prodlení v soudem vyčíslené výši zamítl (výrok III.) a stěžovatele zavázal povinností zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 165 580 Kč (výrok IV.). Obvodní soud vázán právním názorem dovolacího soudu konstatoval, že dnem nabytí vlastnictví k vydaným pozemkům (dne 2. 12. 2002) vznikl mezi osobou oprávněnou z restituce a stěžovatelem nájemní vztah, který nebyl vypovězen, a na základě darovacích smluv vstoupila do právního postavení pronajímatele žalobkyně. Výši nájemného za užívání pozemků v období od 12. 4. 2004 do 12. 4. 2006 soud určil podle cenových výměrů Ministerstva financí v částce 30 Kč/m2 ročně. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 64 010 Kč. Odvolací soud formuloval tři důvody, které dle jeho názoru v projednávané věci vylučovaly vznik nájemního vztahu, nicméně i on byl vázán právním názorem dovolacího soudu, takže právě pro respekt k této závaznosti rozhodl výrokem potvrzujícím. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo právní otázku zásadního právního významu, neboť tato byla dovolacím soudem v téže věci již jednou závazně vyřešena.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že se s jeho argumentací uplatněnou v dovolání nevypořádal, zejména se nevyjádřil k tomu, proč již jednou vyřešené právní otázky nemají být posouzeny jinak, a jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání označil za nepřezkoumatelné a obsahující prvky libovůle. Ve vztahu k věci samé stěžovatel poukázal na to, že žalobě bylo vyhověno pouze s ohledem na vázanost soudů prvního a druhého stupně právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu. Ten je však podle stěžovatele rozporný s hmotným právem, neboť nájemní vztah podle ustanovení § 22 zákona o půdě nemohl vůbec vzniknout, shrnutě vyjádřeno proto, že předmětné pozemky jednak nespadaly do působnosti zákona o půdě a dále k nim žádné z užívacích práv vyjmenovaných v zákoně o půdě neexistovalo, protože právní předchůdce stěžovatele byl jejich vlastníkem. Stěžovatel upozornil, že různé senáty Nejvyššího soudu řeší danou problematiku rozdílně; jeho názor je shodný s těmi rozsudky, podle kterých se ustanovení § 22 zákona o půdě nevztahuje na případy jiných užívacích práv než těch, která jsou vyjmenována v jeho prvním odstavci, tedy ani na případy, kdy k pozemku neexistovalo žádné užívací právo, ale k užívání docházelo z podstaty vlastnického práva.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 3. 2011 zcela odkázal na argumentaci uvedenou ve svém rozsudku ze dne 17. 12. 2009.

Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 6. 2011 konstatoval shodnou argumentaci stěžovatele uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Ve věci samé odkázal na odůvodnění svého dřívějšího rozhodnutí, v němž zaujal závazný právní názor a s argumenty stěžovatele se dostatečně jasně vypořádal. Odvolací soud jeho závěry respektoval, a odmítnutí dovolání tak za této situace respektovalo platnou úpravu přípustnosti dovolání.

K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník řízení, obchodní společnost CHODOV REALITY, a. s., zastoupená Mgr. J. T., advokátkou, který se plně ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu. Podotkl, že o povinnosti stěžovatele kompenzovat užívání pozemků pod zemním valem v k. ú. Chodov bylo opakovaně rozhodnuto, stěžovatel však tato rozhodnutí bezdůvodně nerespektuje a odmítá se smířit s neúspěchem ve sporu. Vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

V replice ze dne 25. 8. 2011 stěžovatel setrval na výtce, že Nejvyšší soud se obsahem jeho dovoláním blíže nezabýval a toto odmítl, aniž své rozhodnutí řádně odůvodnil. Stěžovatel také nesouhlasil s názorem vedlejšího účastníka, že jde o pouhou polemiku s právním názorem obecných soudů, neboť ústavní stížnost podal především proto, že usnesení dovolacího soudu vykazovalo dle jeho názoru zásadní nedostatky.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Podstatou stěžovatelovy argumentace ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu bylo tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. Úmluvy. K obecným principům těchto základních procesních práv, v rozhodovací praxi Ústavního soudu již vyloženým, lze proto pro účely projednávané věci pouze připomenout, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu vedoucí k vydání napadeného usnesení nelze označit za svévolný či extrémně nepřiměřený. Z usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání vyplývá, že dovolací soud deklaroval nepřípustnost mimořádného opravného prostředku, kterou posoudil podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud respektoval, neboť účelem tzv. nenárokového dovolání není opakované vznášení požadavků dovolatele na opětovné přezkoumání právní otázky, kterou již dovolací soud v téže věci vyřešil. Usnesení dovolacího soudu konstatující neexistenci práva, v dané situaci práva podat dovolání, navíc samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 129/97

ze dne 17. 6. 1997, U 14/8 SbNU 431).

Ústavní soud rovněž neshledal porušení procesních práv stěžovatele v řízení, jež předcházelo usnesení Nejvyššího soudu, neboť ze soudního spisu a i z rozsudků nalézacího a odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel měl možnost předstoupit před soud, předložit mu svoje argumenty, navrhnout důkazy k podpoře svých tvrzení, vyjádřit se k tvrzením protistrany a čerpat opravné prostředky, aniž by byl vůči straně žalující jakkoliv znevýhodněn.

Při přezkumu rozsudků nalézacího a odvolacího soudu ve věci samé vzal Ústavní soud v úvahu, že předmětné pozemky v k. ú. Chodov byly v prosinci 2002 restituovány podle zákona o půdě. Vlastnictví oprávněné osoby, L. J., k předmětným pozemkům nebylo popřeno a bez ohledu na běh věcí jde o otázku s konečnou platností vyřešenou, pro jejíž zpochybnění nebyl dán v probíhajícím řízení žádný prostor. K námitce stěžovatele, že obecné soudy rozhodly o existenci nájemního vztahu plynoucího z § 22 zákona o půdě v rozporu s hmotným právem, neboť byly vázány dle jeho mínění vadným právním názorem dovolacího soudu, Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává celkovou zákonnost rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Tvrzení stěžovatele o zásahu, resp. porušení vlastnického práva, Ústavní soud nepřisvědčil, neboť rozhodnutí, jímž je stěžovateli jako vlastníkovi stavby zemního valu uložena úhrada za užívání pozemků ve vlastnictví jiné osoby, nepovažuje za rozporné s ústavními kautelami. V ústavně právní rovině jde v současné době o střet zájmů dvou ve sporu stojících vlastníků, který obecné soudy vyřešily. Ústavní soud jejich rozhodnutí akceptoval, a to i za situace, kdy v okolnostech daného případu by v zákonné rovině bylo možné přisvědčit i jiné právní kvalifikaci vztahu mezi stěžovatele a vedlejším účastníkem.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. června 2012

Vlasta Formánková,v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu