Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 3897/11 ECLI:CZ:US:2012:4.US.3897.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court interpretation of third-party intervention rules.

Numero d'incarto IV.ÚS 3897/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings denying her third-party intervention rights. The applicant argued that courts incorrectly interpreted civil procedure law, violating her right to a fair trial, but the court found no evidence of a glaring contradiction with factual findings or extreme formalism. Consequently, the court ruled that general courts properly applied the law and the Constitutional Court lacks jurisdiction to re-evaluate such interpretations.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints where lower courts correctly interpret substantive law without contradicting factual findings or violating principles of justice, as the Court does not act as a further instance in ordinary litigation.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal third party intervention civil procedure law right to fair trial substantive law interpretation Constitutional Court jurisdiction legal reasoning review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 91a občanského soudního řádu
hlavní intervenci dle § 91a občanského soudního řádu, neboť ta přichází v úvahu tehdy, jestliže si třetí osoba činí nárok na věc nebo právo, o níž probíhá řízení mezi jinými osobami, což nebyl případ stěžovatelky.
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky Ing. A. M., zastoupené JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou se sídlem Spálená 87/11, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2967/2009-150 ze dne 30. 8. 2011, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 457/2008-112 ze dne 11. 12. 2008 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 8 C 119/2007-58 ze dne 12. 3. 2008 a o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2967/2009-150 ze dne 30. 8. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 457/2008-112 ze dne 11. 12. 2008, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 119/2007, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. 8 C 119/2007-58 ze dne 12. 3. 2008 zamítl žalobu stěžovatelky na určení vlastnictví dle § 91a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 27 Co 457/2008-112 ze dne 11. 12. 2008 změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nákladech řízení a ve zbytku jej jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2967/2009-150 ze dne 30. 8. 2011 odmítnuto z důvodu nenaplnění podmínky přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm.

c) občanského soudního řádu. Všechna výše uvedená rozhodnutí vycházela z právního názoru, že nebyly splněny podmínky pro tzv. hlavní intervenci dle § 91a občanského soudního řádu, neboť ta přichází v úvahu tehdy, jestliže si třetí osoba činí nárok na věc nebo právo, o níž probíhá řízení mezi jinými osobami, což nebyl případ stěžovatelky. V řízení před okresním soudem vedeným pod sp. zn. 7 C 74/2005, v němž stěžovatelka zamýšlela intervenovat, se žalobci R. Š. a I. H. domáhali určení, že jsou vlastníky každý jedné čtvrtiny nezkolaudované zpevněné plochy užívané jako parkoviště a účelová obslužná komunikace, nacházející se na pozemku parc.

č. X v k. ú. Stará Boleslav. Stěžovatelka, které náležel spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku v rozsahu ideální jedné poloviny a která z tohoto titulu v řízení před okresním soudem vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalobců, s takto formulovaným petitem nesouhlasila, proto dne 10. 7. 2007 svou účast na řízení ukončila a následně se prostřednictvím hlavní intervence dožadovala určení, že všichni spoluvlastníci předmětného pozemku jsou i spoluvlastníky zpevněných ploch na něm se nacházejících, resp.

že tyto zpevněné plochy tvoří součást pozemku a nejsou samostatnou stavbou ve vlastnictví třetí osoby. Obecné soudy ve vztahu k splnění podmínek hlavní intervence dovodily, že předmětem řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. 7 C 74/2005 byly pouze spoluvlastnické podíly žalobců, resp. že spoluvlastnický podíl stěžovatelky nebyl žalobou nijak dotčen, a dále že stěžovatelka nárokem uplatněným prostřednictvím hlavní intervence překročila rámec původního řízení, proto nemohla být její žaloba dle § 91a občanského soudního řádu shledána důvodnou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýkala, že se nedostatečně seznámil s obsahem dovolání a nevypořádal se s právními otázkami, které v něm byly vymezeny, a dále že nezohlednil obsah souvisejícího spisového materiálu, resp.

že pominul, že řízení vedené okresním soudem pod sp. zn. 7 C 74/2005 bylo již v době jeho rozhodování pravomocně skončeno. Dle názoru stěžovatelky posoudil Nejvyšší soud její věc po právní stránce nesprávně, a to jak pokud šlo o povahu zpevněných ploch, tak i o nároky uplatněné v žalobě, kterými se navíc zabýval pouze částečně. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že její návrh splňoval veškeré podmínky plynoucí z ustanovení § 91a občanského soudního řádu, byl podán proti všem účastníkům původního řízení a představoval konečné řešení práva, o nějž v probíhajícím řízení šlo.

Skutečnost, že otázka, která byla předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 7 C 74/2005, musí být řešena za účasti všech spoluvlastníků, byla potvrzena mimo jiné i rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 91/2010-129 ze dne 15. 4. 2010, jímž bylo uvedené řízení pravomocně skončeno. Dle názoru stěžovatelky byla napadená rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelná, nereagovala na stěžovatelkou předkládané důkazy a opírala se o věcně nesprávné argumenty, což v celkovém souhrnu zakládalo významné porušení principů spravedlivého procesu.

Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2967/2009-150 ze dne 30. 8. 2011, rozsudek krajského soudu č. j. 27 Co 457/2008-112 ze dne 11. 12. 2008 a rozsudek okresního soudu č. j. 8 C 119/2007-58 ze dne 12. 3. 2008 svým nálezem zrušil. Stěžovatelka dále podotkla, že v důsledku nesprávného posouzení věci samé byla rovněž protiprávně zavázána uhradit ostatním účastníkům náklady řízení. Právě s ohledem na tuto povinnost stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2967/2009-150 ze dne 30. 8. 2011 a rozsudku krajského soudu č. j. 27 Co 457/2008-112 ze dne 11. 12. 2008 až do okamžiku vydání konečného rozhodnutí o ústavní stížnosti.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Z obsahu ústavní stížnosti bylo patrné, že si stěžovatelka mylně vyložila ratio decidendi napadených rozhodnutí, z čehož pak plynuly její námitky, které se však v převážné míře míjely s podstatou věci. Jak již bylo uvedeno výše, obecné soudy považovaly za rozhodné, že předmětem řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. 7 C 74/2005 byly toliko podíly ostatních spoluvlastníků, na které si stěžovatelka žádný nárok nečinila. Z toho pak následně dovodily, že nebyla splněna podmínka uvedená v § 91a občanského soudního řádu, dle níž je hlavní intervence přípustná tehdy, jestliže si intervent činí nárok na věc nebo právo, o něž je veden spor mezi jinými osobami. Vzhledem k tomuto právnímu posouzení již bylo z hlediska obecných soudů nadbytečné zabývat se tím, zda bylo stěžovatelkou požadované určení týkající se charakteru zpevněných ploch a jejich vlastnického režimu důvodné, neboť takový nárok dle názoru obecných soudů překračoval zákonný rámec hlavní intervence. Stěžovatelka naproti tomu z napadených rozhodnutí nesprávně vyvozovala, že obecné soudy posoudily její určovací nárok jako meritorně nedůvodný a tedy že považovaly zpevněné plochy za samostatnou věc v právním smyslu. Nic takového však z rozhodnutí obecných soudů nevyplývalo, a proto výtkám stěžovatelky, upínajícím se k těmto domnělým závěrům obecných soudů, nebylo možno přisvědčit.

Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti byla relevantní toliko otázka, zda závěr obecných soudů o nenaplnění podmínek hlavní intervence dle § 91a občanského soudního řádu z ústavněprávního hlediska obstojí. Jelikož se jednalo o problém výkladu ustanovení tzv. "jednoduchého" práva, bylo především věcí obecných soudů, aby se s touto otázkou vypořádaly, což tyto v odůvodnění svých rozhodnutí učinily. Stěžovatelka však se závěry obecných soudů nesouhlasila a tvrdila, že v důsledku nesprávného právního posouzení věci bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, resp. další práva s tímto ústavně zaručeným právem související. Ústavní soud v tomto ohledu podotýká, že dle jeho ustálené judikatury může v souvislosti s nesprávným právním posouzením věci dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v nyní projednávané věci zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatelky řádně zabývaly a své právní závěry, vedoucí k zamítnutí její žaloby logicky a srozumitelně zdůvodnily. Jelikož z hlediska výše vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu nebylo možno obecným soudům nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s názorem obecných soudů neztotožnila a předložila vlastní alternativní výklad relevantní právní normy, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.

Prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu