Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1734/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.1734.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding child support and legal aid denial as unfounded.

Numero d'incarto III.ÚS 1734/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a father challenging a lower court's child support order and denial of legal aid. The father argued that the courts erred in fact-finding and violated his rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court found no evidence of arbitrary interpretation or factual errors, noting that the lower courts correctly assessed the child's needs and the father's financial capacity without violating constitutional principles.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court will not re-examine factual findings or legal interpretations made by ordinary courts unless there is a clear error in law or fact, and it does not serve the function of a third instance review.

Parole chiave

Generato dall'IA
child support obligation constitutional complaint dismissal legal aid denial factual findings review Charter of Fundamental Rights ordinary court jurisdiction procedural fairness

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o výživném zletilého dítě, jehož byl účastníkem.
§ 96 odst. 1 zákona o rodině
§ 99 zákona o rodině
Stěžovatel ve svých námitkách přehlíží, že obecné soudy posuzovaly primárně existenci podmínky změny poměrů a - což je třeba zdůraznit - i její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí o jeho vyživovací povinnosti (§ 99 zákona o rodině).
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Je namístě uzavřít, že stěžovateli se zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo; jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost ji Ústavní soud usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Markem Janstou LL.M., advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Míru 14, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012 č. j. 27 Co 14/2012-121, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 10. 2011 č. j. 8 C 221/2011-55, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o výživném zletilého dítě, jehož byl účastníkem.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Mladé Boleslavi zamítl žalobu stěžovatele o zrušení vyživovací povinnosti ke zletilé dceři A. T., stanovené naposledy rozsudkem tohoto soudu ze dne 17. 3. 2009 č. j. 21 P 265/2003-1255, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2009 č. j. 25 Co 241/2009-1338 (výrok I), a stěžovateli uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5 520 Kč (výrok II).

Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze 1. potvrdil výrok I rozsudku okresního soudu ve věci samé, 2. změnil tento rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel "je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 2 680 Kč", a 3. stěžovateli uložil "zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 4 006,80 Kč". Co do výživného pro zletilou A. (výrok I) odvolací soud po doplnění dokazování přisvědčil soudu prvního stupně jak v jeho skutkových závěrech o majetkových a sociálních poměrech stěžovatele, žalované a její matky, tak i v úsudku, že nebylo prokázáno stěžovatelovo tvrzení o nevhodném chování žalované, jež by odůvodnilo aplikaci § 96 odst. 2 zákona o rodině. Především však shodně uzavřel, že ve srovnání s předchozím rozhodováním o výživném nedošlo v majetkových a sociálních poměrech rozhodných osob k takové změně poměrů, jež by požadované snížení výživného odůvodňovala; naopak v mezidobí odůvodněné potřeby žalované (studentky maturitního ročníku střední školy) spíše vzrostly. Výživné 1000 Kč, stanovené naposledy, je tudíž podle odvolacího soudu výživným z pohledu žalované nedostatečným, nicméně schopnosti a možnosti stěžovatele zjevně vyšší výživné stanovit neumožňují. Za nerozhodnou v této věci pak soud měl okolnost, že si žalovaná opatřila zčásti prostředky pro zajištění svých potřeb pomocí letní brigády v roce 2011, neboť stále platí, že není schopna se sama živit a vyživovací povinnost rodičů k ní trvá. Podrobně pak soud zdůvodnil i měnící výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy při rozhodování o žalobě i o návrhu na ustanovení zástupce nevzaly (i přes jeho opakované námitky) v úvahu jeho sociální situaci, ačkoliv v řízení předložil "dostatek důkazů, týkajících se jeho hmotné nouze". Též jim vytýká, že nepřihlédly k dostatečným finančním prostředkům žalované na uspokojení jejích potřeb a nákladů studia, které si vydělala na prázdninové letní brigádě, a pominuly i výši příjmů její matky, s níž žije ve společné domácnosti (do jejího výdělku "nepromítly roční prémie"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v tom, že zástupci jeho dcery soudy prodlužovaly lhůty pro podání vyjádření, zatímco vůči němu okresní soud "opakovaně požadoval doplnění podaného návrhu", že odvolací soud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení žalované, i když za její zástupkyni jednal v substituci zástupce jiný, že mu nebylo sníženo výživné alespoň po dobu, než mu pominou zdravotní obtíže, a konečně že soudy vzaly za prokázané skutečnosti, jež jsou podle jeho názoru jen "pomluvou". Stěžovatel rovněž namítá, že mu obecné soudy odepřely i právo na poskytnutí právní pomoci, a nesouhlasí (bez bližšího zdůvodnění) ani s tím, že žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny tedy neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Jinak je tomu v situacích flagrantního ignorování příslušné kogentní normy obecnými soudy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.

Nic z toho odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně však vytýkat nelze; jejich rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových poměrech stěžovatele, žalované i její matky vystihují adekvátně rámec standardního výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení (§ 96 odst. 1 zákona o rodině) a jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatel toliko (na úrovni podústavního práva) oponuje.

Stěžovatel ve svých námitkách přehlíží, že obecné soudy posuzovaly primárně existenci podmínky změny poměrů a - což je třeba zdůraznit - i její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí o jeho vyživovací povinnosti (§ 99 zákona o rodině). Rozhodnou tak byla otázka, zda ve skutečnostech, které tvořily skutkový podklad původního rozhodnutí soudu o výživném, došlo k natolik zásadní změně oproti tamním poměrům, že by dříve založená povinnost napříště neobstála.

Ústavnímu soudu se v této věci přísluší omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy zde relevantně pochybily, zjevně není; soudy přijatá skutková zjištění, odůvodňující závěr, že nedošlo ke "kvalifikované změně poměrů", pro které by mělo být dřívější rozhodnutí o výživném změněno, mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.

Ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v podaném odvolání), a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

Důvodnou Ústavní soud neshledal ani námitku, že stěžovateli bylo odepřeno právo na právní pomoc. Z procesního spisu se podává, že o návrhu na ustanovení zástupce okresní soud rozhodl na základě posouzení řádně zjištěných majetkových a sociálních poměrů, své rozhodnutí i uspokojivě odůvodnil, pročež ani zde není zamítnutí návrhu výsledkem svévolného rozhodnutí soudu, resp. výsledkem řízení, vedeného v rozporu s ústavními principy. Proti negativnímu prvostupňovému rozhodnutí měl stěžovatel k dispozici opravný prostředek (odvolání), kterého však řádně nevyužil (odvolání podal opožděně).

Rovněž ve výrocích o nákladech řízení Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele v rovině spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nespatřuje; ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti nepředestřel ústavně relevantní oponenturu.

Je namístě uzavřít, že stěžovateli se zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo; jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost ji Ústavní soud usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 14. června 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu