Constitutional Court dismisses appeal claiming unlawful detention due to insufficient reasoning on flight risk and collusion. The court finds no violation of fundamental rights. The appeal is rejected as clearly unfounded. The court upholds the lower courts' detention decisions. The decision confirms detention grounds are valid. The ruling protects judicial discretion in criminal proceedings.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against lower court decisions ordering his detention. The applicant argued that the courts failed to sufficiently justify the detention grounds under the Charter of Fundamental Rights and the Criminal Procedure Act. The court found that the lower courts provided adequate reasoning based on specific evidence regarding flight risk and the need to prevent collusion among multiple defendants. Consequently, the court determined that no violation of the applicant's fundamental rights occurred and rejected the appeal as clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 67 trestního řádu: The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint if the lower courts have sufficiently reasoned their detention decisions based on statutory grounds, and the applicant fails to prove a violation of fundamental rights or extreme disproportionality with constitutional order.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. L. M., zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou, advokátem v Brně, Kobližná 19, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 1 To 610/2011-112 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. října 2011 č. j. 0 Nt 3271/2011-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 29. prosince 2011, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 5 odst. 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva") a rovněž práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě ze dne 4. října 2011 sp. zn. 4 VZV 8/2011 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažné zločiny ve smyslu ustanovení § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku a § 329 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Stížnost stěžovatele proti shora uvedenému usnesení státního zástupce byla státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství zamítnuta usnesením ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 5 NZT 17/2011-278.
Jak dále vyplývá z napadených rozhodnutí, na základě návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě byli usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. října 2011 č. j. 0 Nt 3271/2011-24 obvinění M. V., Mgr. L. M. (stěžovatel) a JUDr. O. Š. vzati do vazby. Okresní soud dospěl k závěru, že u obviněných M. V. a Mgr. L. M. jsou dány vazební důvody podle § 67 písm. a) a b) trestního řádu, zatímco u obviněného JUDr. O. Š. je dán vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu. Pokud se jedná o § 67 písm. a) trestního řádu, argumentace soudu byla založena především na pravděpodobnosti uložení vysokých trestů odnětí svobody s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti obviněných, což také odůvodňuje obavu z vyhýbání se trestnímu stíhání. Existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu pak soud dovodil ze skutečnosti, že v předmětné trestné činnosti figuruje celkem devět obviněných a dále také řada zúčastněných osob, a proto je nutné zabránit kontaktům jak mezi obviněnými navzájem, tak i směrem ke svědkům, které by eventuálně mohli ovlivnit.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. listopadu 2011 č. j. 1 To 610/2011-112 zamítl stížnost stěžovatele proti shora uvedenému rozhodnutí prvoinstančního soudu. V odůvodnění se v zásadě ztotožnil s argumenty soudu prvního stupně, když zdůraznil zejména důvodnou obavu, že by obvinění mohli ovlivnit doposud nevyslechnuté svědky, a dále také reálnou možnost uložení velmi výrazných trestů.
Napadené usnesení krajského soudu je ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3) zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, jelikož dovolání v tomto případě není na základě § 265a odst. 1 a 2 trestního řádu přípustné.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména ve skutečnosti, že soudy obou instancí nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí o vzetí do vazby, kterou proto, podle jeho názoru, nelze považovat za důvodnou. Ve světle relevantní judikatury Ústavního soudu je přesvědčen, že bez přesné a logické specifikace důvodů, zakládajících obavu o chování obviněného způsobem, předpokládaným v ustanoveních § 67 písm. a) a b) trestního řádu, není jeho vzetí do vazby přípustné, a tudíž se takové rozhodnutí stává nepřezkoumatelným. Tímto postupem obecných soudů mělo rovněž dojít k neoprávněnému zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel také poukazuje na nesprávný postup a rozpory v usneseních státních zastupitelství.
Ústavní soud přezkumem napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti a v mezích stěžovatelem uplatněných námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že netvoří součást soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu rovněž zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Tyto maximy by byly prolomeny pouze tehdy, jestliže by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 18/96
ze dne 26. 9. 1996, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí tudíž podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se jednalo o libovůli v rozhodování. Nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami a argumentací.
K existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu lze zmínit, jak i stěžovatel správně uvádí, že typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující a pouze konkrétní hrozba vysokého trestu, podložená jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku, může být (ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci) tím důvodem, který vede k odůvodněné a rozumně dostatečně předpokládatelné obavě z následků, jímž má "útěková" vazba čelit. V tomto smyslu je však třeba připomenout i v judikatuře Ústavního soudu vyslovenou tezi, dle níž k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby může postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (např. nález
sp. zn. I. ÚS 62/96
ze dne 12. 9. 1996, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Současně lze poukázat na to, že obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat za těchto okolností existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Stěžovatel však žádné takové skutečnosti neuvádí a jeho argumentace představuje pouhou polemiku se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, což nemůže samo o sobě znamenat porušení jeho základních práv (viz výše).
K otázce koluzní vazby ve smyslu § 67 písm. b) trestního řádu Ústavní soud již dříve judikoval, že obecné soudy, rozhodující o této vazbě, "musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce" (nález
sp. zn. IV. ÚS 264/98
ze dne 11. 8. 1998, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Podle názoru Ústavního soudu v daném případě obecné soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily existenci všech důvodů, ze kterých plyne důvodná obava o ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu