Constitutional Court dismisses appeal claiming administrative court violated freedom of action in VAT assessment case.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the taxpayer against a Supreme Administrative Court ruling on Value Added Tax. The taxpayer argued that administrative courts failed to address the nullity of the tax authority's decision, violating his freedom of action. The court ruled that its jurisdiction is limited to constitutional review, not substantive re-examination of lower court decisions or factual assessments.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústava ČR čl. 83, 87 odst. 1 písm. d): The Constitutional Court reviews only constitutional compliance and procedural fairness, not the substantive correctness or factual basis of administrative court decisions.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Ing. B. B, zastoupeného Mgr. Jiřím Skálou, advokátem se sídlem Rubešova 162/8, Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7Afs 50/2011-127 ze dne 28. 7. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dne 8. 11. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť jím podle něj bylo porušeno zejména jeho základní subjektivní právo (svoboda) ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a ve smyslu čl. 2 odst. 3 a ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení před správními soudy, z něhož vzešlo i ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přitom šlo o dodatečné vyměření daně z přidané hodnoty. Stěžovatel se přitom domnívá, že rozhodnutí finančního úřadu, jímž k doměření došlo, je nicotné. Správní soudy se však touto otázkou podle stěžovatele prakticky nezabývaly.
II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Ke konkrétním námitkám stěžovatele pak Ústavní soud musí v prvé řadě poznamenat, že jak ve věci jednající krajský, tak Nejvyšší správní soud, byly při svém přezkumu limitovány procesní stránkou celé věci. Přitom to byly právě procesní kroky stěžovatele, které tyto limity přezkumu nastavily (jedná se zde zejména o čerpání opravných prostředků, jejich včasnost atp.).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu