Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1298/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.1298.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights due to insufficient evidence against defendant.

Numero d'incarto II.ÚS 1298/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of damaging another's property. The defendant argued that courts ignored crucial evidence and witnesses, violating his fair trial rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court found that lower courts adequately addressed the defense's arguments and that the conviction was based on consistent witness testimony without irrational logical gaps.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: The Constitutional Court corrects only extreme excesses in evidence evaluation; mere disagreement with factual findings or repeated defense arguments does not constitute a violation of fundamental rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair trial rights evidence evaluation damaging property Charter of Fundamental Rights procedural excesses witness testimony

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, advokátem KŠD ŠŤOVÍČEK advokátní kanceláře, s. r. o. se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1489/2011 ze dne 30. listopadu 2011, usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 286/2011 ze dne 22. června 2011 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 2 T 64/2010 ze dne 19. dubna 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Praze a 3) Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. dubna 2012 a doplněnou podáním ze dne 10. dubna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona. Toho se měl dopustit tím, že nezjištěným předmětem způsobil na pravých předních dveřích zaparkovaného osobního automobilu vryp o délce 50 cm, zasahující do základové vrstvy laku, čímž majitelce automobilu způsobil škodu nejméně 10.725 Kč. Za to mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 20.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto coby podané z jiného než zákonného důvodu. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně uvádí, že od počátku popírá, že by se vytýkaného jednání dopustil. Označuje P. F. za osobu, která měla u sebe na rameni tašku s notebookem. Právě jen takovou osobu přitom svědci označili za pachatele vytýkaného skutku. Stěžovatel tuto tašku od P. F. převzal až v průběhu konfliktu následujícím po spáchání vytýkaného skutku. Právní závěry obecných soudů proto neodpovídají provedeným důkazům, resp. skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Ani důkazy provedené po prvním kasačním rozhodnutí odvolacího soudu nepotvrdily, že by pachatelem měl být stěžovatel. Naopak jimi byla potvrzena možnost záměny pachatele. Přitom odvolací soud v prvém případě akceptoval námitky stěžovatele v tomto směru, a podruhé tytéž námitky zamítl. Nezohlednil přitom existenci dvou od sebe dosti časově vzdálených incidentů svědka K. s P. F. Soud prvního stupně přitom nepochopitelně nevyslechl zasahujícího policistu B. ani manželku stěžovatele, jak navrhoval stěžovatel v rámci obhajoby.

3. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (

sp. zn. III. ÚS 671/02

, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn. IV. ÚS 570/03

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

5. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že jeho argumentace v průběhu řízení před obecnými soudy je konstantní a totožná s argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti. Z obsahu napadených rozhodnutí ovšem vyplývá, že se s ní obecné soudy všech stupňů vypořádaly.

6. Tak předně již soud prvního stupně jasně vyložil, proč nevyslechl stěžovatelem navržené svědky. Policejního strážníka B. nevyslechl s ohledem na to, že na místě zasahoval až po hlídce městské policie a výslech jejího strážníka A. nepřinesl žádné nové skutečnosti. Manželku stěžovatele nevyslechl s ohledem na to, že neměla být svědkyní rozhodných skutečností, protože šla před danou skupinou chodců. Rozhodnutí o vině postavil především na přímém svědectví Ing. V. K., který o totožnosti pachatele nikdy neměl pochybnosti. Podle tohoto svědka se mělo jednat o jednoho ze dvou mužů zadržených jeho otcem, který měl v době příchodu tohoto svědka na místo zadržení přes rameno tašku. Soud prvního stupně měl po provedeném dokazování za vyloučené, že by došlo k záměně pachatele s jinou osobou.

7. Odvolací soud pak uvedl, že ani v případě prvního kasačního rozhodnutí v podstatě nebyl zpochybňován skutkový závěr soudu prvního stupně. Ovšem s ohledem na uplatněnou obhajobu stěžovatele měl za potřebné provést výslech dalšími svědky k otázce, zda skutečně nemohlo dojít k záměně pachatele s jinou osobou. Soud prvního stupně se tím řídil, když vyslechl P. F., P. K. a P. A., aby v důsledku hodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že není důvodu pochybovat o věrohodnosti přímého svědectví Ing. V. K., který stěžovatele usvědčuje.

8. Konečně dovolací soud zrekapituloval náhled Ústavního soudu na problematiku extrémního nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy, a nic takového neshledal. Přiměřeně přitom odkázal na shora zmíněný postup a hodnocení soudu prvního stupně.

9. Z toho je zřejmé, že se obecné soudy dostatečně pečlivě zabývaly obhajobou stěžovatele, provedly důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud prvního stupně vyložil, proč neprovedl další navržené důkazy, a společně s odvolacím soudem logicky a přesvědčivě vyložil, na základě čeho dospěl k závěru o vině stěžovatele. I postup a rozhodnutí dovolací soudu lze považovat za ústavně souladné. Naopak opakovaná polemika stěžovatele není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.

10. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu