Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1202/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.1202.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding property ownership dispute over land area discrepancies. Stěžovatelé failed to prove constitutional violation. Court ruled on good faith assessment. Dismissed. Good faith depends on reasonable care. Dismissed. Good faith depends on reasonable care. Dismissed.

Numero d'incarto III.ÚS 1202/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two individuals challenging their property ownership of land. The plaintiffs argued that a 44-year period of uninterrupted possession and good faith should have protected their title despite the land area being half larger than purchased. The Court held that the lower courts correctly assessed good faith based on the duty of reasonable care to verify land dimensions, finding no constitutional violation. Consequently, the Court ruled that its role is limited to protecting constitutional rights, not reviewing the correctness of ordinary court decisions on property disputes.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses constitutional complaints where the lower courts have properly addressed the facts and law without violating constitutional rights, emphasizing that good faith in property acquisition requires reasonable care to verify land dimensions.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal good faith property acquisition land area discrepancy reasonable care duty Constitutional Court jurisdiction

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
rozsudek NS ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2941/2000
Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat" (rozsudek NS ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, publikovaný v informačním systému ASPI).

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. Č. a 2. K. Č., obou zastoupených JUDr. Miloslavem Novákem, advokátem v Teplicích, J. Suka 2504, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012 č. j. 22 Cdo 1384/2010-127, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. července 2009 č. j. 11 Co 244/2008-97 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. října 2007 č. j. 21 C 152/2006-70, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení vlastnického práva k pozemku, ve kterém jako žalobci neuspěli. Stěžovatelé uvedli, že převzali nemovitosti, které jsou předmětem řízení, do svého vlastnictví, od roku 1966 je nerušeně užívali a obhospodařovali, přičemž nyní jsou konfrontováni se situací, kdy je jejich vlastnické právo zpochybňováno. Dobrá víra stěžovatelů, že jim předmětné nemovitosti skutečně patří, trvala nepřetržitě déle než 44 let a za tuto dobu zde nebyla jediná okolnost, která by jejich dobrou víru vyvracela. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem obecných soudů, že se měli při koupi pozemků zajímat o jejich výměru. Uzavírají, že postupem obecných soudů byli zbaveni vlastnictví předmětných pozemků. Z těchto důvodů mělo dojít k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu, práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Teplicích zamítl žalobu na určení, že stěžovatelé jsou vlastníky pozemku, specifikovaného v rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ohledně výše nákladů, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobě stěžovatelů nelze vyhovět. Tento závěr obecné soudy odůvodnily především tím, že předpokladem pro vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Posouzení dobré víry přitom nezávisí jen na subjektivním přesvědčení držitele, ale i na skutečnosti, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívaná plocha odpovídá ploše, která je skutečně v jeho vlastnictví. Jedním z hledisek pro posouzení dobré víry je poměr plochy užívané a plochy koupené. V daném případě stěžovatelé užívají bez právního důvodu plochu o výměře 403 m2, která svou výměrou odpovídá polovině plochy pozemků skutečně koupených. K tomu je v kupní smlouvě výměra předmětného pozemku již uvedena, a stěžovatelé tedy mohli, při zachování náležité opatrnosti, zjistit, že jimi užívaná plocha je o polovinu větší, než jakou skutečně koupili. Z tohoto důvodu, a s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, obecné soudy obou stupňů dospěly k závěru, že stěžovatelé si tak měli a mohli být vědomi, že užívají pozemek podstatně větší, než jaký koupili.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl proto, že v dané věci neshledal, že by odvolací soud řešil právní otázku zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Vyložil, že napadený rozsudek odvolacího soudu řeší otázku dobré víry stěžovatelů v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud dále vyložil, že posouzení otázky, zda byli stěžovatelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalovaného patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumávat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. V dané věci, s odkazem na svou judikaturu, dovolací soud dospěl k závěru, že soudy vyšly z individuálních okolností případu a jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Závěrem svého odůvodnění dovolací soud zdůraznil, že ačkoli právní předpis neukládá povinnost ověřit rozlohu nabývaných pozemků, již dříve ve své judikatuře konstatoval, že "kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat" (rozsudek NS ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, publikovaný v informačním systému ASPI).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatelů s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě zopakovali argumenty, které uplatnili již v předchozích stadiích řízení.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud tedy není jen další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).

Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se pečlivě zabývaly argumenty stěžovatelů a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, s odkazem na svou judikaturu, z jakých důvodů neshledal v dovolání stěžovatelů otázku zásadního právního významu. Pokud se stěžovatelé s právními názory obecných soudů neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu