Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3974/11 ECLI:CZ:US:2012:3.US.3974.11.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding procedural rights in commercial litigation over service of documents.

Numero d'incarto III.ÚS 3974/11
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging lower court decisions in a commercial dispute. The applicant argued that the service of a payment order was irregular and that evidence regarding the opening of a package violated fair trial rights. The court found no violation because the applicant had sufficient opportunity to use legal remedies and the appellate court's reasoning was rational and defensible.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible where the applicant fails to prove a violation of constitutionally guaranteed rights or where the lower court's decision does not exceed constitutional boundaries.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint commercial litigation service of documents fair trial rights procedural remedies evidence evaluation constitutional review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 83 Ústavy České republiky
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
§ 175 odst. 3 o. s. ř.
Tentýž soud v záhlaví označeným usnesením stěžovatelovy námitky odmítl jako opožděně podané (§ 175 odst. 3 o. s. ř.).
§ 219 o. s. ř.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.)
§ 50g odst. 1 písm. c) o. s. ř.
3/ Příslušná doručenka, vztahující se k údajnému převzetí směnečného platebního rozkazu, nesplňuje náležitosti dané ustanovením § 50g odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť údaj "49 Cm 16/2010-11 SPR+žal.+kop.
§ 213 odst. 4 o. s. ř.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 52, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2011 č. j. 5 Cmo 157/2011-63, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2011 č. j. 49 Cm 16/2010-35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů vydaná v obchodněprávní věci, v níž byl účastníkem, neboť jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 19. 7. 2010 č. j. 49 Cm 16/2010-11, uložil stěžovateli, aby do tří dnů od jeho doručení zaplatil vedlejšímu účastníku částku 3447 697,- Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu nebo v téže lhůtě podal námitky.

Tentýž soud v záhlaví označeným usnesením stěžovatelovy námitky odmítl jako opožděně podané (§ 175 odst. 3 o. s. ř.). Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.)

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu směnečný platební rozkaz nebyl doručen, a proto mu lhůta k podání námitek dosud (ani) nezačala běžet.

V jednotlivostech poukazuje na to, že:

1/ Soud prvního stupně skutkové zjištění, že směnečný platební rozkaz mu naopak doručen byl, řádně neodůvodnil, čímž je jeho rozhodnutí "nepřezkoumatelné", a koliduje s judikaturou Ústavního soudu, kupř. nálezem

sp. zn. IV. ÚS 304/98

. Nezdůvodnil rovněž, proč odmítl provést navržené důkazy, a k dokazování přistoupil až soud odvolací, kterému však nemohl - v rámci řízení před obecnými soudy - oponovat.

2/ Zjištění odvolacího soudu ohledně okolností "rozbalení" sporné zásilky "zasahují" do jeho práva na spravedlivý proces tím, že "vkládají svědkům do úst něco, co jimi nebylo vyřčeno".

3/ Příslušná doručenka, vztahující se k údajnému převzetí směnečného platebního rozkazu, nesplňuje náležitosti dané ustanovením § 50g odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť údaj "49 Cm 16/2010-11 SPR+žal.+kop. SM" nepředstavuje řádné označení doručovaných písemností. Právnímu laikovi, kterým je, znemožňuje použití této nesrozumitelné zkratky ("SPR") si ověřit, zda se obsah zásilky s těmito údaji shoduje.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, a proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. O takovou situaci v dané věci nejde zjevně, a to ani ve vztahu k námitce směřující k ustanovení § 50g odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ani její přijetí by nemohlo na rozhodném závěru obecných soudů, že stěžovateli řádně doručená zásilka obsahovala kritický směnečný platební rozkaz, ničeho změnit.

Obdobné platí o skutkové rovině sporu, v níž spočívá těžiště stěžovatelovy argumentace (viz body 1/ a 2/), kterou v ústavní stížnosti předestírá opětovně poté, co se s ní odvolací soud vypořádal způsobem, který má racionální a obhajitelnou základnu, a jehož výsledek je akceptovatelný. Z obšírného odůvodnění jeho rozhodnutí je též zřejmé, jakými úvahami se řídil při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěl ke konečným skutkovým závěrům, což je v rovině ústavněprávního přezkumu podstatné a zásadně postačující.

Co do úvah odvolacího soudu na straně jedné a stěžovatele na straně druhé ohledně "klíčového" místa otevření ("rozbalení") doručované zásilky se připomíná, že již v nálezu

sp. zn. III. ÚS 84/94

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) Ústavní soud vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají.

Tak tomu v dané věci není očividně.

Odvolací soud doplnil dokazování s ohledem na ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř., a v jeho implicitním úsudku, že nešlo o rozsáhlé dokazování, tvrzené porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces spatřovat zřejmě nelze; není též bez významu, že stěžovatel v ústavní stížnosti nekonkretizoval, jakou oponenturu by v případě poskytnutí "širšího" procesního prostoru ke zpochybnění skutkových zjištění obecných soudů (kromě té, kterou již v řízení vznesl) poté mohl uplatnit.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu