Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 380/12 ECLI:CZ:US:2012:4.US.380.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to evidence handling and legal assessment errors.

Numero d'incarto IV.ÚS 380/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the Constitutional complaint filed by CRYSTALIS, s. r. o., against lower court rulings in a debt dispute. The appellant argued that the courts violated fair trial rights through flawed evidence evaluation and failure to consider offsetting claims. The court found the lower courts' reasoning sufficient, noting they properly assessed evidence and did not act arbitrarily.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a complaint alleging unfair trial proceedings unless the lower courts' decisions are arbitrary or clearly unjustified without sufficient reasoning.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional complaint fair trial rights evidence evaluation arbitrary decision debt dispute legal assessment procedural justice

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti CRYSTALIS, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1075/41a, zastoupené Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Zachova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu z dne 16. 11. 2011 č. j. 23 Cdo 2605/2010-172, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2010 č. j. 6 Cmo 161/2009-145 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2009 č. j. 21 Cm 72/2005-111 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem podaným telefaxem a elektronicky bez uznávaného elektronického podpisu dne 3. 2. 2012 a doplněným dne 7. 2. 2002 se CRYSTALIS, s. r. o., se sídlem v Praze 4 (dále jen "žalovaná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o 516 254,50 Kč s příslušenstvím.

II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 21 Cm 72/2005 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 9. 2. 2009 nalézací soud uložil žalované povinnost zaplatit Š & Sch., s.r.o. se sídlem v Praze (dále jen "žalobkyně") ve stanovené lhůtě částku 516 254,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Dne 28. 1. 2010 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 2. 2009 jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Dne 26. 5. 2010 Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou ústavní stížnost stěžovatelky proti výše uvedeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu.

Dne 16. 11. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2010 jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to vadným dokazováním, opomenutím důkazů, nesprávným hodnocením provedených důkazů a nedostatečným odůvodněním.

Obecné soudy dle stěžovatelky rozhodly v rozporu s hmotným právem a "nevzaly v potaz započtení pohledávek žalovaného vůči žalovaným nárokům žalobce, přičemž se omezily toliko na velmi strohé odůvodnění." Nalézací soud neprovedl výslechy svědků navržených stěžovatelkou již v jejím vyjádření ze dne 21. 12. 2007 a usnesením ze dne 4. 2. 2009 všechny tyto důkazní návrhy zamítl. Řízení, na která se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí odvolávaly, s projednávanou věcí přímo nesouvisela. Obecné soudy se meritorně nezabývaly otázkou oprávněnosti stěžovatelkou tvrzených nároků, které započetla vůči nároku žalované. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka považovala za nepřezkoumatelné.

Nalézací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil a odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí.

IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatelky o nespravedlivosti řízení před obecnými soudy, zejména soudem nalézacím, spočívající v nesprávném postupu při dokazování, nesprávném právním posouzení věci a nedostatečném odůvodnění rozhodnutí.

Ústavní soud úvodem připomíná, že není jeho úkolem posuzovat výhrady stěžovatelky vůči nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mají být napraveny v průběhu odvolacího řízení.

1. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces neprovedením některých stěžovatelkou navrhovaných důkazů a nedostatečným odůvodněním rozhodnutí:

Pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stav svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002

sp. zn. I. ÚS 113/02

, N 109 SbNU 27/213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 1. 2010 na str. 3, stejně jako odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 2. 2009 na str. 6-7 je zřejmé, že nalézací soud provedl v řízení rozsáhlé dokazování listinami a výslechem svědků; další žalovanou navrhované důkazy již neprovedl s odůvodněním, že nebyly s to prokázat existenci tvrzené pohledávky žalované za žalobkyní, způsobilé k započtení, tudíž ani zánik nároku žalobkyně v důsledku započtení proti závazku žalované; s tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil. Stejně tak i soud dovolací dostatečně odůvodnil svůj závěr o nepřípustnosti dovolání pro absenci po právní stránce zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nezakládají pochybnosti o spravedlivosti řízení před nalézacím soudem při dokazování a jejich odůvodňování, a že opačné tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti je v tomto směru zjevně neopodstatněné.

2. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci:

K nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1991

sp. zn. III. ÚS 23/93

, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mj.) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky nedošlo.

Ústavní soud by se mohl zabývat skutkovými nebo právními omyly obecných soudů toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v případě stěžovatelky neshledal.

Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelky rozhodovaly obecné soudy všech stupňů, které svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, jak bylo již výše konstatováno. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyní uplatněný majetkový nárok byl důvodný, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. května 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu