Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 895/12 ECLI:CZ:US:2012:2.US.895.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded regarding service of court fee notices to legal representatives.

Numero d'incarto II.ÚS 895/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by EMP - Elektromont Teplice against a Supreme Administrative Court decision. The applicant argued that service of a court fee notice to his legal representative violated his right to a fair trial, claiming payment is a non-delegable act. The court ruled that under current administrative law, paying court fees is a delegable act, meaning service to the representative is sufficient and does not deprive the party of access to justice.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as manifestly unfounded if the underlying administrative procedure correctly treats court fee payment as a delegable act, rendering service of fee notices to a legal representative constitutionally sufficient.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint manifestly unfounded court fee notice legal representative delegable act administrative procedure fair trial rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv, konkrétně jím měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele EMP - Elektromont Teplice, s. r. o., se sídlem Zemská 818, 415 01 Teplice, zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem, se sídlem nám. Svobody 1, 415 01 Teplice, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2012, č. j. 1 Afs 80/2011-72, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2012, č. j. 1 Afs 80/2011-72. Tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv, konkrétně jím měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2011, č. j. 15 Af 59/2010-56, jímž bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 8. 2011, č. j. 15 Af 59/2010-40, a to z toho důvodu, že nebyl zaplacen soudní poplatek. V postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem spatřoval stěžovatel pochybení v tom smyslu, že výzvu k zaplacení soudního poplatku zaslal nikoliv stěžovateli, ale jeho právnímu zástupci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zaplacení soudního poplatku je nezastupitelné jednání, a proto výzva k jeho zaplacení musí být adresována přímo účastníkovi řízení a nikoliv jeho právnímu zástupci. Nesouhlasí a polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu, který v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí podrobně rozebral, proč nelze chápat placení soudního poplatku podle soudního řádu správního jako nezastupitelné jednání. Současně namítá, že v kasační stížnosti nenapadal to, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla adresována jeho právnímu zástupci, ale to, že k zaplacení soudního poplatku nebyl vyzýván stěžovatel jako účastník řízení, ale jeho právní zástupce.

Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (

sp. zn. I. ÚS 68/93

, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (

sp. zn. II. ÚS 294/95

, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (

sp. zn. III. ÚS 671/02

, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (

sp. zn. IV. ÚS 570/03

, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud se otázkou doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví zabýval zejména v plenárním nálezu

Pl. ÚS 2/07

ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539). Tímto nálezem posunul předchozí senátní nálezovou judikaturu Ústavního soudu. V nálezu

sp. zn. IV. ÚS 238/99

Ústavní soud dovodil, že výzvu k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Nosným důvodem tohoto, stejně jako všech dalších na něj navazujících vyhovujících nálezů, bylo, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek a že podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v tehdy platném znění, nebyl-li poplatek za řízení zaplacen účastníkem řízení ani na výzvu soudu ve lhůtě, kterou mu určil, bylo řízení po marném uplynutí lhůty soudem zastaveno. Vzhledem ke krátkým lhůtám ve výzvách k zaplacení soudního poplatku byl tak účastník řízení zbaven možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Deficit právní úpravy správního soudnictví měl být proto vyvážen právě doručováním výzev k úhradě poplatku též samotnému žalobci.

K zásadní změně právní úpravy došlo vytvořením nového systému správního soudnictví, kdy byl současně upraven i zákon o soudních poplatcích. Oproti předcházející právní úpravě, která umožňovala poplatek ze správní žaloby dodatečně zaplatit jen ve lhůtě stanovené soudem ve výzvě, se nyní výzvou stanovená lhůta fakticky prodlužuje ještě o dobu, kterou bude správnímu soudu trvat vydání usnesení, resp. jeho doručení. Zaplatit soudní poplatek a odvrátit zastavení řízení lze do okamžiku nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, tzn. ještě v den, kdy toto usnesení bylo doručeno. Na tom základě rozhodlo plénum Ústavního soudu výše uvedeným nálezem, že usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví již není třeba doručovat i žalobci do vlastních rukou. Plénum Ústavního soudu tak dospělo k závěru, že v rozporu s právem na spravedlivý proces a na přístup k soudu, který má přezkoumat rozhodnutí orgánu veřejné správy (čl. 36 odst. 1 Listiny), není, je-li výzva k zaplacení soudního poplatku doručena toliko právnímu zástupci žalobce s procesní plnou mocí. Je totiž nerozhodné, kdo skutečně poplatek zaplatí, neboť jde o zastupitelné jednání.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, a proto byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 29. března 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu