Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 1142/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.1142.12.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint against law granting state six-month liability period.

Numero d'incarto III.ÚS 1142/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint challenging the six-month liability period for state damages under the Act on Liability for Damage Caused by Public Power. The applicant argued this provision violated the principle of equality by favoring the state compared to private entities. The court held that the state's superior functional position justifies special public law regulation distinct from civil law rules. Consequently, the court found no constitutional violation and dismissed the complaint.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod; § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu: The state's superior functional position in public law relationships justifies special liability regulations distinct from civil law, without violating the principle of equality.

Parole chiave

Generato dall'IA
state liability period public law regulation principle of equality constitutional complaint state damages claim

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod
§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu
je zjevně neopodstatněný, a jako takový jej Ústavní soud v senátě odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.
§ 15 zákona č. 82/1998 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. W., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Karolíny Světlé 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 2012 č. j. 48 C 222/2011-21, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydané v její občanskoprávní věci, a to pro porušení "práva na rovnost subjektů" a práva na nerušené užívání vlastnického práva zaručeného v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k němuž došlo aplikací v záhlaví označeného zákonného ustanovení, které stěžovatelka navrhuje ke zrušení rovněž.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem 22. 2. 2012 č. j. 48 C 222/2011-21 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR domáhala zaplacení úroků z prodlení v řízení o náhradu škody, způsobené jí nezákonným rozhodnutím orgánu státu. Soud v odůvodnění vysvětlil, že se žalovaná nedostala do prodlení, neboť povinnost plnit ji stíhá teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku stěžovatelky podle ustanovení § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že ustanovení § 15 zákona č. 82/1998 Sb. protiústavně, nemorálně a nedemokraticky zvýhodňuje Českou republiku a územně samosprávné celky vůči ostatním fyzickým a právnickým osobám, které jsou podle občanského zákoníku povinny škodu nahradit již dne následujícího po obdržení výzvy k plnění. Takové zvýhodnění podle jejího názoru nemá opodstatnění, protože státu nepřísluší v majetkových věcech výsadní postavení, je-li právnickou osobou ve smyslu ustanovení § 21 občanského zákoníku a jde-li o vztah soukromoprávní, který se neliší od jiného odpovědnostního vztahu, založeného podle obecných předpisů. V konkrétních souvislostech má stát podle stěžovatelky dostatek času se připravit, aby poškozeného včas odškodnil, pročež dostatečnou je k tomu lhůta dvouměsíční, a od ní také odvíjela vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení. Stěžovatelka poukazuje též na obiter dictum obsažené v nálezu

sp. zn. II. ÚS 1612/09

, do nějž Ústavní soud zahrnul úvahu, že zákonodárcem bude dosud stanovená doba šesti měsíců pro předběžné projednání nároku na náhradu škody v budoucnu zkrácena.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka nekritizuje soudem podanou interpretaci ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž zpochybňuje jeho ústavní konformitu, a důvod k odstranění rozsudku obecného soudu spatřuje v tom, že bylo v její věci a k jejímu neprospěchu aplikováno.

Stěžovatelce však přisvědčit nelze.

Jak bylo řečeno v nálezu

sp. zn. IV. ÚS 642/05

ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci se prosazuje "mnohem větší" sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva; tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, byť podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě (srov. článek 36 odst. 3 a 4 Listiny). Ústavní soud v nálezu

sp. zn. II. ÚS 1612/09

ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373) dovodil, že již z tohoto ustanovení Listiny základních práv a svobod plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem - oproti jiným subjektům práva - je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení, a "automatická aplikabilita právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřené v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícího soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena". Odtud pak plyne i možnost zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti, vyjádřený v čl. 3 odst. 1 Listiny.

Jelikož je stěžovatelce tento nález znám, jestliže se jej dovolává, postačí v dalším již jen na něj odkázat.

Ani z Ústavním soudem vyjádřeného očekávání (viz výše), že lhůta k předběžnému projednání nároku na náhradu škody bude "v blízké době zákonodárcem zkrácena", není přirozeně (ve prospěch argumentace stěžovatelky) ničeho významného dovodit; rozhodně odtud automaticky neplyne, že stávající lhůta je protiústavní (jinak by tak Ústavní soud již v tamní věci učinil).

Z řečeného plyne, že návrh na zrušení ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je zjevně neopodstatněný, a jako takový jej Ústavní soud v senátě odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.

Ke shodnému závěru bylo logicky namístě dospět i co do ústavní konformity napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť jeho protiústavnost stěžovatelka odvíjela výlučně od aplikace ustanovení, jež však Ústavní soud ústavně nekonformním neshledal.

Z opakovaně zmiňovaného nálezu

sp. zn. II. ÚS 1612/09

stojí za připomenutí hodnocení tamní věci jako bagatelní (což platí i o věci nyní posuzované), a tomu odpovídající (restriktivní) důsledky pro navazující ústavněprávní přezkum.

Ústavní soud proto i v této části ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu