Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded due to identical prior rejection of similar claims.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint regarding police property seizure and court dismissal. The applicant argued that the lower court failed to adequately address factual disputes, claiming disproportionate restrictions on property rights. The court dismissed the complaint because the applicant had previously filed an identical claim which was already rejected, rendering this new submission clearly unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are clearly unfounded when identical claims of rights violation have been previously adjudicated and rejected by the Constitutional Court.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti K. N., zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2012, č. j. 11 Nt 245/2011-98, a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV ze dne 24. 10. 2011, č. j. KRPH-10192-100/TČ-2011-050080, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení orgánů veřejné moci, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručené práva, zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Policejní orgán výše uvedeným usnesením s poukazem na § 79d odst. 1 a 2 tr. řádu zajistil nemovitosti, ve výroku specifikované. Stížnost proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že Krajský soud v Hradci Králové nedostatečně reagoval na její skutkové námitky, jež dosavadní podezření policejního orgánu vyvracejí. Skutkový stav je orgány činnými v trestním řízení podle stěžovatelky vymezen a prokázán natolik nedostatečně, že omezení v jejím právu disponovat s majetkem v relaci k této skutečnosti vykazuje znaky nepřiměřenosti. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Zde je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie, tak i kritiky postupu v řízení v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností (vycházející z téhož skutkového a právního základu, resp. sepsanou týmž advokátem), o níž Ústavní soud již rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou - usnesením
sp. zn. I. ÚS 293/12
ze dne 21. 2. 2012 - odmítl. Věcnou souvislost ostatně i stěžovatelka uznala, jestliže na tuto ústavní stížnost výslovně poukázala a uvedla, že se "nebrání tomu", aby obě ústavní stížnosti byly "projednány společně".
To je významné potud, že tam vyslovené závěry se uplatní i v dané věci, neboť není zde důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Nosné důvody tohoto usnesení jsou stěžovatelce dostupné, a proto postačí na ně jen odkázat.
Lze je shrnout tak, že napadená rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolná" či excesivní, jestliže orgány činné v trestním řízení svá rozhodnutí určitým způsobem odůvodnily, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné.
Lze proto uzavřít, že se stěžovatelce porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a že její ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu