Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding Supreme Court's inadmissibility ruling on appeal. Court held Supreme Court's reasoning was not arbitrary.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's decision to dismiss his appeal. The applicant argued that the Supreme Court incorrectly denied compensation for excessive litigation duration caused by judicial errors rather than inactivity. The Court ruled that the Supreme Court's detailed reasoning on inadmissibility was not arbitrary and thus did not violate constitutional principles.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court's review of a Supreme Court's inadmissibility ruling is limited to checking for arbitrariness or lack of reasoning, not re-evaluating the substantive legal significance of the issue.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem Pardubice, Třída Míru 92, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 č. j. 30 Cdo 1776/2011-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného pravomocného rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení jeho "práva na soudní rozhodnutí v přiměřené době a práva na náležitou kompenzaci za toto porušení".
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. 26 C 10/2010 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 240 000 Kč vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení. Městský soud v Praze tento rozsudek změnil rozsudkem ze dne 18. 1. 2011 č. j. 21 Co 472/2010-43 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli 12 357 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání stěžovatele, jež považoval za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením a předchozími soudními rozhodnutími mu byla odmítnuta přiměřená a spravedlivá kompenzace za porušení jeho základního práva na soudní rozhodnutí ve věci 8 C 18/2000 u Okresního soudu v Pardubicích v přiměřené době. Městský soud mu přiznal zadostiučinění v penězích jen za období, kdy měl být některý ze soudů v této věci nečinný. Příčinou nepřiměřené délky řízení však byla i několikerá nesprávná rozhodnutí soudu prvního stupně, v jejichž důsledku bylo nutno vést opakovaně odvolací řízení i řízení před soudem prvního stupně. Dle stěžovatele pro ústavní principy odpovědnosti státu za nepřiměřeně dlouho trvající soudní řízení není podstatné, zda řízení trvalo nepřiměřenou dobu pro nečinnost a jiné procesní průtahy či z důvodu vydání předchozích nesprávných rozhodnutí, proti nimž byly úspěšně podávány opravné prostředky. "Objektivní výsledek je totiž při každé alternativě pro účastníka řízení stejný a jeho příčinou je vždy pochybení soudu buď procesní povahy, nebo při samotné aplikaci práva".
Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti domáhá pouze zrušení usnesení, jímž Nejvyšší soud rozhodoval o jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání stěžovatel dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud jej však podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné s tím, že otázka, již stěžovatel považoval za zásadně právně významnou, již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu opakovaně řešena a tato otázka zároveň by vzhledem k okolnostem případu nemohla mít význam pro výsledek sporu.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, zabýval se Ústavní soud ústavní stížností z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že v případech, kdy bylo dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto, se přezkum Ústavního soudu omezuje pouze na zjištění, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Ústavní soud tedy zásadně nepřezkoumává úvahu Nejvyššího soudu o tom, zda v konkrétní věci rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s právem. Rozhodnutí dovolacího soudu by pak Ústavní soud mohl zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro jeho svévolnost či pro nedostatek odůvodnění (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 40/93
, usnesení ve věcech
sp. zn. III. ÚS 116/94
,
sp. zn. IV. ÚS 573/01
,
sp. zn. III. ÚS 280/03
,
sp. zn. I. ÚS 319/03
,
sp. zn. II. ÚS 644/04
,
sp. zn. III. ÚS 86/06
,
sp. zn. III. ÚS 466/06
dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci však Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Nejvyšší soud posoudil přípustnost stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně, srozumitelně a logicky vyložil důvody, které jej vedly k závěru o jeho nepřípustnosti, spolu s vlastní judikaturou, o niž jej opřel. V rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze spatřovat svévoli, a z ústavněprávního pohledu tedy obstojí.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 26. dubna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu