Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 205/12 ECLI:CZ:US:2012:3.US.205.12.1 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed for procedural impropriety due to late filing and improper scope of petition.

Numero d'incarto III.ÚS 205/12
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against a criminal court decision. The applicant argued that lower courts miscalculated damages based on restoration costs rather than market value and violated fair trial rights. The court rejected the complaint because it was submitted after the final appeal decision and improperly sought review of the appellate court's ruling, which was already the subject of a final appeal. Consequently, the court ruled the complaint inadmissible due to procedural defects and the principle of *petitum*.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 a násl. zákona o Ústavním soudu; Ústavní stížnost musí být podána včas a obsahovat návrh na zrušení všech napadených rozhodnutí, včetně dovolacího usnesení, aby byla přípustná věcný přezkum.

Parole chiave

Generato dall'IA
procedural impropriety constitutional complaint scope of petition final appeal decision principle of petitum

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 75 zákona o Ústavním soudu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
6 Tdo 1207/2011-19, tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Ani případné pozdější "rozšíření" ústavní stížnosti by nemohlo přinést jiné hodnocení, pakliže by se tak nestalo ve lhůtě k jejímu podání (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
III. ÚS 598/01
Constitutional complaint dismissed because Supreme Court's rejection of appeal was the final legal remedy.
I. ÚS 242/03
Constitutional complaint dismissed for failing to challenge the final appeal decision required by law.
II. ÚS 703/02
Constitutional Court dismisses complaint for failing to challenge final Supreme Court ruling before filing.
I. ÚS 161/03
Constitutional Court dismisses appeal for failing to challenge final Supreme Court decision before filing.
I. ÚS 230/03
Constitutional Court dismisses constitutional complaint for failing to challenge the Supreme Court's final decision first.
I. ÚS 649/04
Constitutional Court dismisses appeal claiming lack of oral hearing in detention release decision under Czech Criminal Procedure Code.
III. ÚS 666/04
Constitutional complaint dismissed because it targeted lower court rulings instead of the final Supreme Court decision.
II. ÚS 78/05
Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible because it targets only a lower court decision, leaving the final Supreme Court ruling untouched.
III. ÚS 323/05
Constitutional Court dismissed appeal for exhaustion of remedies in criminal proceedings before final appeal decision.
III. ÚS 344/06
Constitutional complaint dismissed as procedural remedy exhausted due to improper appeal grounds and missed deadline.
7 Tdo 758/2008
Podle § 265k odst. l tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 8 To 43/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 2 T 40/2005. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 8 To 142/2011, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 2. 2011 sp. zn. 150 T 33/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 8 odst. 1, 36 odst. 1 a 38 odst. 2, resp. "čl. 36-40" Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, když výkon trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců a o nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu.

Stěžovatelovo odvolání Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl.

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud (stížností již nenapadeným) usnesením ze dne 29. 9. 2011 č. j. 6 Tdo 1207/2011-19, tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že k porušení jeho ústavně garantovaných práv došlo tím, že soudy výši škody způsobené trestným činem stanovily podle subsidiárního hlediska účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci v předešlý stav, přestože měly postupovat podle prioritního hlediska, jímž je cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, resp. zjistit v jakém rozsahu se v důsledku poškození cena vozidla snížila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 7 Tdo 758/2008). Posléze namítá, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť v rozporu se zásadou in dubio pro reo neuvěřily výpovědím svědků, kteří potvrzovali jeho verzi, a navržené důkazy zamítly bez adekvátního odůvodnění.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 58/95

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 598/01

,

I. ÚS 242/03

,

II. ÚS 703/02

,

I. ÚS 161/03

,

I. ÚS 230/03

,

I. ÚS 649/04

,

III. ÚS 666/04

,

II. ÚS 78/05

,

III. ÚS 323/05

,

III. ÚS 344/06

a další).

Uvedené posiluje okolnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětuje námitku proti závěrům obecných soudů o výši trestným činem způsobené škody (jakožto znaku skutkové podstaty), kterou dříve vtělil do dovolání, a k níž se dovolací soud také věcně vyjádřil (dovodiv, že identifikuje dovolání "zjevně neopodstatněné"); pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí stěžovatel vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu též proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Stěžovatelovo dovolání bylo dovolacím soudem posouzeno jako podané ze způsobilého důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, mělo proto nutně postavení posledního procesního prostředku nápravy (a podání takového dovolání je proto z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nepominutelné).

Stěžovatel podal ústavní stížnost poté, co bylo rozhodnuto o jeho dovolání, a tím, že v ústavní stížnosti uplatnil námitku, již adresoval dříve dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodnou námitku - proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně - předkládá Ústavnímu soudu k dalšímu, na dovolacím rozhodnutí nezávislému, posouzení. Ani případné pozdější "rozšíření" ústavní stížnosti by nemohlo přinést jiné hodnocení, pakliže by se tak nestalo ve lhůtě k jejímu podání (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Za zaznamenání zde pak stojí, že ústavní stížnost (odeslaná dne 19. 1. 2012) byla Ústavnímu soudu doručena až v poslední den lhůty k jejímu podání podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (dne 20. 1. 2012), v důsledku čehož nebylo možné stěžovatele ani efektivně vyzvat k rozšíření petitu tak, aby zahrnoval též usnesení dovolacího soudu.

Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti stěžovatele jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu] soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) odmítl.

Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2012

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj