Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding custody dispute and procedural fairness in family law.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a parent against lower court rulings on child custody. The petitioner argued violations of fundamental rights, including the right to a fair trial and child participation, while the state contended that the courts correctly prioritized the child's best interests over parental preferences. The court ruled that disagreement with judicial outcomes does not constitute a rights violation and that the lower courts properly respected the child's expressed views. Consequently, the complaint was rejected as unfounded without a hearing.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 237 para. 2 lit. b) of the Civil Procedure Code; The Constitutional Court holds that a party's disagreement with court findings on custody does not amount to a violation of fundamental rights, provided the courts acted independently and prioritized the child's best interests.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti PhDr. I. M. M.A., M.Sc., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem na adrese Praha 3, Vinohradská 126, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 17 Co 404/2011-969 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2011 č. j. 0P 274/2001-723, spojené s návrhem na zrušení § 237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení § 237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. března 2012, se stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení § 237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 0 P 274/2001 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové napadeným ústavní stížností byl potvrzen rozsudek okresního soudu, rovněž napadený ústavní stížností, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí u nezl. A. Okresní soud přitom rozhodoval poté, co jeho předchozí rozhodnutí, včetně rozhodnutí odvolacího soudu, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2010
sp. zn. I. ÚS 2661/10
z důvodu, že obecné soudy mimo jiné ignorovaly relevantní zákonné kritérium rozhodování o svěření nezletilého do výchovy rodičů, konkrétně hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem ve smyslu ustanovení § 26 odst. 4 zákona o rodině a z důvodu, že nezjistily v dané věci náležitě názor dítěte.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že první dohoda rodičů o výchově a výživě nezletilé, na základě které byla nezletilá svěřena do péče matky, byla okresním soudem schválena rozsudkem ze dne 29. března 2001, tedy v době, kdy nezletilé bylo pět měsíců. Poté opakovaně navrhoval svěření nezletilé dcery do střídavé výchovy, které u soudů nenalezlo odezvy. Dále stěžovatel odkázal na argumentaci uvedenou ve své předchozí ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. I. ÚS 2661/10
, na níž setrvává, neboť mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud byl především postaven před rozpor mezi obsahem ústavní stížnosti a petitem. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti uvedl, že napadá rozhodnutí okresního soudu a Krajského soudu vydaná pod č. listu 723 a 969 soudního spisu, ovšem v petitu ústavní stížnosti požadoval zrušení rozhodnutí obecných soudů vydaná pod č. listu 446 a 485 soudního spisu, tedy rozhodnutí zrušených nálezem Ústavního soudu ze dne ze dne 2. listopadu 2010
sp. zn. I. ÚS 2661/10
. Za této procesní situace Ústavní soud, aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vady petitu, posoudil celou věc ve prospěch stěžovatele s tím, že vycházel jak z obsahu ústavní stížnosti, tak i ze smyslu a účelu ústavní stížnosti, a má za to, že napadenými rozhodnutími jsou rozhodnutí uvedená v záhlaví ústavní stížnosti.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy opakovaně došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obsahu soudního spisu pak vyplývá, že stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud se institutem střídavé výchovy opakovaně zabýval a k aplikaci § 26 odst. 4 zákona o rodině i čl. 32 odst. 4 Listiny se opakovaně vyslovil jak v nálezu vydaném ve věci stěžovatele pod
sp. zn. I. ÚS 2661/10
, tak i v řadě svých dalších rozhodnutí (kupř. nálezy ze dne 23. února 2010
sp. zn. III. ÚS 1206/09
a ze dne 18. srpna 2010
sp. zn. I. ÚS 266/10
, dále usnesení ze dne 27. října 2009
sp. zn. I. ÚS 2234/09
a ze dne 9. září 2010
sp. zn. III. ÚS 1924/10
in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud má za to, že řízení má pro stěžovatele zásadní význam a nepochybuje ani o dobré vůli stěžovatele, který se snaží zajistit co nejlepší podmínky pro výchovu své dcery, nicméně připomíná, že primárním je vždy zájem dítěte, nikoli těch osob, které žádají o svěření dítěte do péče či o změnu výchovného prostředí. Stěžejním aspektem, který je v praxi posuzován a na základě něhož je rozhodováno, je, zda svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů je nejen v jeho zájmu, ale i nejlepším způsobem zajištění jeho potřeb a zdárného vývoje. V posuzovaném případě pak ve věci rozhodující soudy jednaly při zachování ochrany legitimních práv a zájmů všech dotčených osob a dovodily, že optimální by sice byla společná výchova rodičů, nicméně se zcela v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Koudelka proti České republice ze dne 20. července 2006, stížnost č. 1633/05 in ASPI) při svém postupu přiklonily k respektování prvořadého zájmu dítěte a řídily se jeho názorem. Nezl. A. jej soudu sdělila opakovaně a svůj postoj i zcela reálně zdůvodnila. Nelze proto vytýkat obecným soudům, že za daného stavu, kdy schopnosti obou rodičů k péči o nezletilou jsou z obecného hlediska v podstatě stejné, zohlednily názor dítěte.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. dubna 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu